Caritas e veritas - Láska a pravda

·Aurelij, biskup, řekl: Domnívám se, že delegát posílaný do Italie nesmí zanechati bez pozornosti záležitost Ekytije, odsouzeného dávno spravedlivě rozhodnutím biskupů. Stane-li se a poslaný ho najde na těch místech, nechť tento bratr náš ve snaze o obranu církevního řádu, zasáhne proti němu, jak nutno a kde možno. Všichni biskupové pravili: Velmi souhlasíme s tímto návrhem.

·Pravidlo 77. (karthagenského sněmu) ¹⁵²

·O laskavém zacházení s donatisty. Po vyšetření a prozkoumání všeho, co může napomáhati církevnímu prospěchu z pokynu a vnuknutí Ducha Božího, volíme jako lepší jednati se shoravzpomenutými lidmi laskavě a pokojně, třebas oni, svými neklidnými a rozdílnými názory se velmi vzdalují od jednoty Těla Páně. Tímto způsobem dle našich možností, budiž dáno všem v plnou známost ve všech afrických oblastech, jež byly získány jejich obecenstvím a přízní, jakým smutným blouděním sebe svázali. Může se státi, když s laskavostí budeme shromažďovati lidi jiných názorů, že dle slov apoštolských někdy dá jim Bůh pokání ku poznání pravdy, aby dobyli se z osidla ďáblova, od něhož jsou zjímáni k činění jeho vůle. (2.Tim. 2,25-6).

·Pravidlo 78. (karthagenského sněmu)

·Usneseno poslati z našeho sněmu listy k úřadům v Africe a uznáno za vhodné požádati je o pomoc společné matce obecné církvi v případě, když moc biskupa je opomíjena v městech, to je, aby z úřední moci a péčí a s vroucností vůči křesťanské víře učinily vyšetření o událostech ve všech místech, kde ovládli církve maximianisté a také o lidech, kteří od nich byli odtrženi, a aby zprávy pro všechny hodnověrné o těchto událostech přikázaly zanésti do zápisů o národních záležitostech.

·Pravidlo 79. (karthagenského sněmu) ¹⁵³

O přijetí kleriků donatistů do duchovenstva obecné církve. Posléze usneseno poslati listy bratřím a spolubiskupům našim a zvláště k apoštolskému stolci, na němž předsedá vzpomenutý důstojně ctěný bratr a spoluslužebník náš Anastasij, aby vzhledem k jemu známé veliké potřebě Afriky, pro pokoj a prospěch církve dle úvahy a rozhodnutí každého obecného biskupa, spravujícího církev v určitém místě, bylo lze přijímati v jejich hodnostech kněžství ty z duchovních, donatistů, kteří opraví svůj názor a budou si přáti přijíti k obecnému sjednocení, jestliže toto se ukáže jako spolupůsobící pokoj mezi křesťany. Je známé, že i v dřívější době bylo takto postupováno s tímto rozkolem, o čemž svědčí příklady, mnohých a téměř všech afrických církví, v nichž vznikl tento blud. Toto je prováděno nikoliv k porušení sněmu, který byl v této záležitosti v zemích, ležících za mořem, nýbrž aby toto bylo zachováno k prospěchu těch, kdož si přejí tímto způsobem přejíti do obecné církve, aby nebyla postavena žádná přehrada jejich sjednocení. Těm, o nichž bude zjištěno, že v místech svého pobytu všemožně spolupůsobí a napomáhají obecné jednotě na zřejmý prospěch duše bratří, nebudiž překážkou usnesení, přijaté proti jejich hodnostním stupňům na sněmu za mořem, neboť spása není zahrazena před žádnou osobou. Tudíž ti, kdož byli od donatistů rukopoloženi, jestliže se napraví a přejí si přistoupiti k obecné víře, nebuďtež zbaveni přijetí ve svých hodnostech podle rozhodnutí sněmu, který byl za mořem.

·Pravidlo 80. (karthagenského sněmu)

·O jmenování delegace k donatistům k uzavření pokoje. Potom usouzeno, aby po těchto aktech k vyhlášení pokoje a jednoty, bez čehož není možné spasení křesťanů, byli z našeho středu posláni delegáti k biskupům samých donatistů, mají-li nějaké, nebo k jejich laikům. Prostřednictvím těchto delegátů budiž ovšem učiněno známým, že donatisté nemají nic závažného proti obecné církvi. Zvláště budiž všem zřejmé pro hodnověrný důkaz pomocí zápisu městských záležitostí, jak sami oni postupovali s maximianisty, svými odštěpenci. V tomto případě, chtějí-li viděti, od Boha je jim ukázáno, že oni stejně nesprávně odpadli od jednoty církevní, jako nyní od nich odpadli maximianisté, jak sami křičí. Z počtu těch, jež odsoudili veřejně mocí své rady, potom některé přijímali v kněžských hodnostech a uznávali křest, jejž vykonali odsouzení a jimi svržení. Tím se dokazuje, jak nerozumným srdcem protiví se oni pokoji církve, rozšířené po celém světě, když takto jednají na prospěch strany Donatovy a nepovažují sebe za poskvrněné stykem s těmi, jež takto z nouze přijali s pokojem, avšak mezitím se přou s námi, t.j. s obecnou církví, rozprostírající se až do posledních končin země a nemohou se poučiti z nečistého obecenství s těmi, jež dříve sami všichni odsuzovali. ·Pravidlo 81. (karthagenského sněmu) ¹⁵⁴

·Usneseno, aby se biskupové, kněží a jáhni dle pravidel příslušejících jejich hodnosti zdržovali žen, jež již mají. Jestliže toto neučiní, buďtež odstraněni z církevních hodností; ostatní členové kleru nebuďtež k tomu nuceni. Ale náleží zachovávati zvyklost každé církve.

·Poznámka: Poslední slova tohoto pravidla jasně ukazují, že sněm, jež je vyřkl, sám neuznával je společným pravidlem pro všechny církve. Jasnější a přesnější ustanovení všeobecné církve o tomto předmětu je v 12. a 13. pravidle VI. všeobecného sněmu.

·Pravidlo 82. (karthagenského sněmu)

·Usneseno, aby nebylo dovoleno žádnému biskupovi opouštěti hlavní místo svého stolce a odejíti ke kterémukoliv chrámu ve své eparchii, ani svými osobními záležitostmi více než je zapotřebí se zabývati a opouštěti péči o horlivost o svůj stolec.

·Pravidlo 83. (karthagenského sněmu) ¹⁵⁵

·O dětech, když není hodnověrných svědků, kteří by vypověděli, že bez pochybností byly pokřtěny a samy vzhledem k svému věku nemohou dáti uspokojující odpověď na otázku, zda obdržely svatost, stanoveno, že je náleží bez všech pochybností křtíti, aby taková pochybnost je nezbavila očistění touto svátostí. Toto nám poradili naši bratři delegáti mauretánští, protože takových je kupováno od barbarů.

·Pravidlo 84. (karthagenského sněmu) ¹⁵⁶

·Ustanoveno rovněž ohlašovati den uctívané Paschy všem skrze připsání pod rozhodnutí sněmu. Den sněmu budiž zachován tentýž, jak byl označen na hypponském sněmu, t.j. dvacátý první duben. A o tom jest nutno napsati vedoucím všech oblastí, aby když svolávají sněm u sebe ponechali tento den volným.

·Pravidlo 85. (karthagenského sněmu)

·Také rozhodnuto, aby nebylo dovoleno žádnému biskupovi, který dočasně spravuje nějaký stolec, aby si jej držel z příčiny nesouladu a sporů v lidu, avšak, aby pečoval o to, aby proň byl zvolen během roku biskup. Nebude-li o toto dbáti, budiž po uplynutí roku zvolen jiný správce.

·Pravidlo 86. (karthagenského sněmu) ¹⁵⁷

·Usnesli se všichni z důvodu utiskování chudých, kteří neustále podávají církvi stížnosti, požádati od císařů, aby byli pro ně voleni pod dozorem biskupů obránci před násilím bohatých.

·Pravidlo 87. (karthagenského sněmu)

·Ustanoveno, aby po každé, kdy se má sejíti sněm, včas na něj docházeli biskupové, jímž nebrání ani věk ani nemoc ani žádná vážná nutnost. A přední nechť získají zprávy, každý ze své oblasti o všech biskupech, zda na dvou nebo třech místech se konají jejich shromáždění a od každého z těchto jednotlivých shromáždění nechť střídavě zvolení neodvolatelně přijdou ke dni sněmu. Když nemohou přijíti pro mnoho jakýchkoliv těžkostí, jak se může státi, jestliže nevysvětlí svému přednímu biskupovi překážky, jež ji potkaly, je nutno, aby takoví byli spokojeni obecenstvím pouze ve své církvi.

·Pravidlo 88. (karthagenského sněmu) ¹⁵⁸

·O Kreskoniji Villarekentském usneseno všemi: Z tohoto místa oznámiti přednímu biskupovi numidijskému, aby věděl, že má svým listem uvědomiti shorařečeného Kreskonije o příchodu, aby neodkládal a dostavil se na příští obecný sněm africký. Nepřijde-li, nechť ví, že bude nad ním vyřčen soud.

·Pravidlo 89. (karthagenského sněmu) ¹⁵⁹

·Ponechání hypponské církve bez vedení nemá dlouho býti nepovšimnuto, a jelikož tamní církve jsou v moci těch, kdož se zřekli nezákonného obecenství s Ekytiem, bylo usneseno vyslati z tohoto sněmu biskupy: Regina, Alypije, Augusta, Materna, Theasije, Evódije, Plakiana, Urbana, Valerija, Ambivija, Fortunata, Kvotvultdea, Honorata, Jannuakija, Apta, Ampelije, Viktorijana, Euangella, Rogatiana a tito nechť shromáždí a poučí ty, kdož z tvrdošíjnosti, hodné pokárání, očekávají na skončení útěku téhož Ekytije, a ustanoví jim biskupa společnou modlitbou. Jestliže tito ani nebudou chtíti uvažovati o pokoji, nechť nepřekážejí zvolení představitele, aby byl ustanoven ku prospěchu církve, jež tak dlouhý čas zůstávala bez biskupa.

·Pravidlo 90. (karthagenského sněmu)

·Rozhodnuto i toto: Když na členy kleru bývá podáno udání a hlásí se některá obvinění, tehdy dílem pro odvrácení výtek církvi, dílem pro vážnost kleru, z kterýchžto důvodů se jim ukazuje shovívavost, dílem pro vyvarování pyšné škodolibosti bludařů a pohanů, jestli si přejí, což je nutné, hájiti svou záležitost a postarati se o důkazy o své nevině, nechť tak učiní během roku, kdy jsou povinni býti mimo obecenství. Jestliže během roku neočistí svou záležitost, nebudiž potom od nich přijímán žádný hlas.

·Pravidlo 91. (karthagenského sněmu)

·Stanoveno i toto: Jestliže někdo přijme někoho z cizího monastýru a bude chtíti ustanoviti ho v kleru nebo ho jmenuje igumenem svého monastýru, budiž biskup takto jednající vzdálen z obecenství s ostatními, a nechť se omezí pouze na styk se svým stádcem, a onen nechť nezůstane ani duchovním ani igumenem.

·Pravidlo 92. (karthagenského sněmu) ¹⁶⁰

·Rozhodnuto i toto: Jestliže některý biskup ustanoví za své dědice bludaře nebo pohany, příbuzné či k příbuzenstvu nenáležející a dá jim přednost před církví, takovému i po smrti budiž vyřčena anathema a jeho jméno nebudiž nikdy od kněží Božích vysloveno. Nechť mu není k ospravedlnění ani to, odejde-li bez závěti. Poněvadž byv ustanoven biskupem, ze slušnosti měl učiniti rozhodnutí o svém majetku, odpovídající jeho povolání.

·Pravidlo 93. (karthagenského sněmu)

·Usneseno také o propouštěních na svobodu bývajících v církvi, podati žádost císaři.

·Poznámka: Rozumí se žádost, aby taková propuštění byla potvrzena panovnickou mocí.

·Pravidlo 94. (karthagenského sněmu) ¹⁶¹

·Ustanoveno i toto: Všude na polích a na vinicích postavené jakoby na paměť mučedníků oltáře, při nichž není položeno žádné tělo nebo části ostatků mučednických, nechť se dají pobořiti, je-li možné, místními biskupy. Jestliže to nepřipustí vzrušení v lidu, v krajním případě, ať je lid poučován, aby se na těchto místech neshromažďoval, a aby se ti, kdož správně smýšlejí, nepřipojovali k takovým místům žádnou pověrou. A paměť mučedníků, ať se nikterak nekoná, leč tam, kde je buď tělo nebo některá část ostatků či podle věrného a dávného podání jejich obydlí nebo jmění nebo místo utrpení. Avšak oltáře, ať jsou kdekoliv postavené podle vidění ve snu nebo marnivých zjevení některých lidí, nechť budou zcela odvrhnuty.

·Pravidlo 95. (karthagenského sněmu)

·Usneseno rovněž žádati po slavných císařích, aby byly na každý způsob vymýceny zůstatky modloslužebnictví nejen v sochách, nýbrž na jakýchkoliv místech nebo doubravách nebo stromech.

·Pravidlo 96. (karthagenského sněmu) ¹⁶²

·Všichni biskupové řekli: Bude-li usneseno napsati nějaké listy na sněmu, nechť ctěný biskup, předsedající na tomto sněmu, ráčí jménem všech napsati o usneseních a listy podepsati. Dále pak biskupům delegátům, jež nutno vyslati do afrických oblastí v záležitosti donatistů, nechť se dají listiny, určující platnost daného jim pověření, od nichž nesmějí odstoupiti.

·Pravidlo 97. (karthagenského sněmu)

·Jelikož tato záležitost je společná, na níž obrátil pozornost bratr a spoluslužebník náš, nechť zná každý z nás hodnost, určenou mu od Boha, že ti, kdož byli ustanoveni po druhých, dávají přednost dříve ustanoveným, a neodvažují se cokoliv učiniti, bez jejich vůle. Proto navrhuji to, co mi přichází na mysl: Náleží, aby celý sněm náležitě zkrotil ty, kdož opomíjejí ony, kdož byli před nimi ustanoveni, a projevují nějakou drzost. Ksantipp, biskup prvního stolce numidijského, pravil: Všichni přítomní bratři vyslechnuvše úvahy bratra a spoluslužebníka našeho Aurelije, co na ně odpovídají? Diatimij, biskup, řekl: Co je stanoveno stanoviskem dávných, navrhuje se k vašemu souhlasu. To, co je obsaženo v aktech dřívějších sněmů karthagenské církve, nechť vaším souhlasem se plně potvrdí a nechť všichni zachovávají. Všichni biskupové pravili: Tento řád byl zachováván od otců i od starých, z Boží vůle bude zachován. Avšak přitom budiž chráněno právo prvních biskupů Numidie a Mauretanie na základě numidijského archivu a seznamu stolců. Potom všichni biskupové, kteří podepsali rozhodnutí tohoto sněmu, stanovili, aby seznam stolců a základní listina numidijská byly jak u prvního stolce, tak v metropolii Konstantina.

·Pravidlo 98. (karthagenského sněmu)

·O Kvotvultdeu a Kentyartu. Ježto na žádost jeho odpůrce, aby se dostavil na náš sněm, byv otázán, zda chce míti při před biskupy, napřed souhlasil, ale druhého dne odvětil, že nechce a vzdálil se, usnesli se všichni biskupové, aby tohoto Kvotvultdea nikdo nepřijímal do obecenství dokud jeho záležitost nebude dokončena. Neboť před rozhodnutím o jeho věci odnímati mu biskupství, nebylo by vhodným nikomu z křesťanů.

·Pravidlo 99. (karthagenského sněmu) ¹⁶³

·O Maximiánu, biskupu Vagenském, usouzeno: Nechť se od sněmu pošlou listiny i jemu i věřícím, aby zanechal biskupství, kdežto oni ať si hledají jiného.

·Pravidlo 100. (karthagenského sněmu) ¹⁶⁴

·Usneseno i toto: Napříště nechť svěcení v afrických oblastech dostávají od světitelů osvědčení, jejich rukou podepsané, s poznamenáním konsula, t.j. roku a dne rukopoložení, aby nevznikala žádná nedorozumění o tom, kdo je mladší nebo starší.

·Pravidlo 101. (karthagenského sněmu)

·Stanoveno i toto: Kdo aspoň jedenkrát četl v církvi, nebudiž přijat do kleru druhou církví.

·Pravidlo 102. (karthagenského sněmu)

·Všichni jste s přislíbením navrhovali, že každý z vás má ve svém městě, nebo sám od sebe, vstoupiti do styku s vůdci donatistů, nebo spojiti se se sousedním biskupem a rovněž vstoupiti s ním do styku v každém městě a místě prostřednictvím vedoucích a prvních v těch místech. Je-li to všem vhodné, nechť se vysloví. Všichni biskupové řekli: Všem vhodné.

·Pravidlo 103. (karthagenského sněmu)

·Biskup obecné církve ¹⁶⁵ řekl: Poselství, jež má býti od vaší důstojnosti posláno donatistům, račte vyslechnouti a do akt zanésti a k nim poslati, aby potom i jejich odpověď byla nám oznámena prostřednictvím vašich spisů. Zákonitě vstupujeme s vámi do styku, byvše vysláni od zákonného našeho sněmu, přejíce se radovati z vašeho napravení. Známe lásku Pána řkoucího; "Blahoslavení pokojní, neboť ti synové Boží slouti budou." ¹⁶⁶ On nám také skrze proroka připomněl, že těm, kdož se ještě nechtějí zváti bratřími našimi, pravíme: Bratři naši jste. A tak nesmíte zlehčiti toto naše napomenutí, jež pramení z pokojné lásky. Domníváte-li se, že máte v něčem pravdu, nebuďte na pochybách a obhajujte to, t.j. svolejte svůj sněm, zvolte ze svého středu ty, jimž náleží svěřiti věc vašeho ospravedlnění, abychom mohli i my totéž učiniti, t.j. zvoliti z našeho sněmu osoby, jež budou povinny se zvolenými z vašeho středu na určeném místě a v určenou dobu pokojně zkoumati všechny otázky, jež vás oddělují od obecenství s námi, a pomocí Hospodina Boha našeho třebas pozdě nechť bude ukončeno zatvrzelé bloudění, aby nemocné a nevědomé duše následujíce lidské přesvědčení nezahynuly ve svatokrádežném rozdělení. Neboť jestliže toto přijmete bratrsky, lehce se zjeví pravda. Nebudete-li chtíti toto učiniti, ihned bude zřejmá vaše nedůvěra. A po přečtení tohoto vzoru všichni biskupové řekli: Úplně souhlasíme, nechť takto bude.

·Pravidlo 104. (karthagenského sněmu)

·Poučení bratřím Theasiji a Evodiji, jmenovaným posly z karthagenského sněmu k slavným a zbožným imperátorům. Když s pomocí Boží přistoupí ke zbožným císařům, tehdy jim oznámí, jakým způsobem v době sněmu minulého roku starší donatistů s plnou svobodou pomocí městských oznámení byli pozváni ke shromáždění, aby mají-li odvahu hájiti svůj názor, zvolili některé způsobilé ze svého počtu, kteří by s námi pokojně soutěžili a pokorou křesťanskou nepochybně dokázali, v čem u sebe zachovali pravdu, aby takovým způsobem obecná upřímnost odedávna svítící v minulých časech, též nyní podobně byla poznána ze zmatečnosti a úpornosti těch, kdo si budou odporovati. Avšak ježto byli téměř zachváceni beznadějí, neodvážili se ničeho odpověděti. A tudíž jelikož byl užit vůči nim biskupský a pokojný způsob působení, a oni, nemohouce odpověděti proti pravdě, uchýlili se k nehezkému násilnému jednání tak, že mnohé biskupy a duchovní (abychom mlčeli o laicích) zahrnuli pomluvami a do některých chrámů vtrhnuli a do jiných se pokoušeli rovněž vtrhnouti, náleží císařské lidumilnosti postarati se, aby obecná církev, jež je zbožnou útrobou, Kristu porodila a pevnou vírou vychovala, byla chráněna jejich rozvahou, aby v jejich zbožnou dobu drzí lidé nevládli nad nemohoucím lidem pomocí jakéhosi strachu; když tento nemohou odvrátiti pomocí přesvědčení. Neboť je známe a mnohokráte zákony vyhlášené, že vytvářejí hnusná srocení odštěpenců. Toto bylo odsouzeno mnohokráte také příkazy samých shorařečených zbožných panovníků. Proto proti řádění oněch odštěpenců prosíme, aby nám byla poskytnuta božská pomoc, nikoliv neobyčejná a nikterak cizí svatým Písmům. Neboť apoštol Pavel, jak ukázáno v pravdivých Skutcích apoštolských spiknutí výtržnických lidí porazil vojenskou pomocí. A tak prosíme o to, aby neprodleně byla poskytnuta ochrana obecné církvi v každém městě a různých místech, příslušných ke každému území. Náleží současně prositi zbožné panovníky, aby byl zachován zákon, vydaný blažené paměti jejich otcem Theodosijem, o potrestání po desíti funtech zlata bludařů světících a svěcených, také od správců, u nich bude zjištěno jejich shromáždění. Přitom nechť rozkáží potvrditi onen zákon s rozšířením jeho dosahu na ty, o jejichž pomluvách podali důkazy ti, kdož přijali péči o obecnou církev, aby v krajní míře touto obavou před vznikem rozkolů a bludařského šílenství byli zachváceni ti, kteří odkládají svou očistu a nápravu při pomyšlení na věčné potrestání. Dále nutno žádati, aby jejich zbožnost obnovila dodnes jsoucí zákon, který odejme bludařům právo získávati cokoliv buď při rukopoložení nebo podle závěti nebo pozůstaviti, a prostě řečeno, budiž zaslepeným svými nerozumnými předsudky a těm, kdož hodlají setrvávati v bludu donatistů, odňata moc zůstaviti cokoliv nebo získati do vlastnictví. Avšak těm, kdož s myšlenkou na jednotu a pokoj chtějí se napraviti, budiž dovoleno, i při platnosti takového zákona, získávati dědictví třebas by něco jako dar nebo dědictví obdrželi ještě tehdy když se nacházeli v bludařském omylu, s výjimkou těch, kteří po předvolání na soud uznali za nutné přestoupiti do obecné církve. Neboť o těchto je nutno se domnívati, že nikoliv z bázně před nebeským soudem, ale z hladu po pozemských výhodách projevili přání po obecné jednotě. Nad vše toto je zapotřebí pomoci od úřadů v každé oblasti. Avšak jestliže delegáti se budou domnívati, že je nutno ještě něco jiného na pomoc prospěchu církve, dáváme jim plnou moc to učiniti a vykonati.

·Pravidlo 105.

·Poněvadž v Karthageně právě bylo vykonáno sjednocení, buďtež poslány listy k úřadům, aby i v ostatních eparchiích a městech tyto úřady nařídily vynaložiti péči o sjednocení. Karthagenská církev ať pošle jménem celé Afriky císařskému dvoru v listinách biskupů dík za odmítnutí donatistů.

·Pravidlo 106. (karthagenského sněmu)

·O tom, že obecný a úplný sněm má býti pouze v případě nutnosti. Usouzeno, že není nevyhnutelné příště každoročně zatěžovati bratří, ale vyžaduje-li toho potřeba obecná, t.j. celé Afriky na základě listů odevšad docházejících k tomuto stolci, tehdy má sněm býti v té oblasti, kam volá nutnost a pohodlí. Záležitosti místní nechť se projednávají jednotlivě v každé oblasti.

·Pravidlo 107. (karthagenského sněmu)

·O zákazu přenášení záležitosti od soudců dobrovolně zvolených. Jestliže se stane a pře byla přenesena k vyššímu soudu a nespokojený rozhodnutím prvního soudu si zvolí soudce a společně s ním i ten, proti němuž žádá nový soud, nebudiž potom žádnému z nich dovoleno přenášet při před jiný soud.

·Pravidlo 108. (karthagenského sněmu)

·O církevních vykonavatelích. Mimoto usneseno žádati, aby bylo povoleno pět vykonavatelů pro všechny potřeby, kteří buďtež určeni do různých oblastí.

·Poznámka: Funkce vykonavatelů pravděpodobně sestávala v úsilí, aby rozhodnutí představených a soudu nezůstávala bez splnění z vyhýbavosti nebo urputnosti.

·Pravidlo 109. (karthagenského sněmu)

·Dále usneseno, aby poslové vysílaní jménem všech eparchií, Vikentij a Fortunatian, prosili přeslavné císaře, aby bylo dovoleno zříditi vzdělané ekdiky, kteří by měli za povinnost obhajobu záležitostí a jako kněží eparchie přijali na sebe přímluvu ve věcech církve, aby mohli svobodně, vyžádá-li si toho potřeba, účastniti se shromáždění soudců k vyvrácení námitek a k přednesení toho, co je potřetí.

·Poznámka: Této funkci ekdika částečně odpovídala funkce duchovního pověřence při úřadech světské správy.

·Pravidlo 110. (karthagenského sněmu)

·Usouzeno, aby zvolení delegáti, vyslaní k císařskému dvoru měli svobodnou delegaci.

·Poznámka: To jest, je jim dovoleno přednésti nejen to, co jim uložil sněm, nýbrž i jiné, co budou považovati za prospěšné církvi.

·Pravidlo 111. (karthagenského sněmu)

·Ustanoveno i toto: Lidu, který nikdy neměl svého biskupa, nikterak tohoto nedávati leč z rozhodnutí celého sněmu každé oblasti a prvního biskupa a se souhlasem tohoto biskupa, k jehož obvodu ona církev přísluší.

·Pravidlo 112. (karthagenského sněmu)

·O lidu a eparchiích odvracejících se od donatistů. Lid, který se odvrací od donatistů a má biskupa, ustanoveného bez souhlasu sněmu, budiž zajisté učiněn hodným tohoto míti. Lid, který měl biskupa, ale po jeho smrti nechtěl míti svého biskupa, ale přeje si jak náleží býti připojen k eparchii některého jiného biskupa, nelze býti v tom odmítnut. Navrženo toto: Biskupové, kteří pod vyhlášením císařského zákona o sjednocení navrátili k obecné církvi lid, jejž spravovali, jsou povinni ponechati si moc nad ním. Podle zákona o sjednocení i nadále náleží, aby všechny chrámy a jejich obvody a všechno příslušenství, jež se může vyskytnouti a zákonně je ve vlastnictví těch chrámů, byly schváleny pro obecné biskupy, kteří jsou v těch místech, jež ovládli bludaři, ať se tito potom obrátili k obecné víře či neobrátili. A jestliže někdo z nich si něco přisvojil, po císařském zákoně, je nutno to navrátiti.

·Pravidlo 113. (karthagenského sněmu) ¹⁶⁷

·Mavrentij, biskup, řekl: Prosím, aby byl jmenován soudcem svatý stařec Xantipp, svatý Augustin, Florentin, Theasij, Sampsychij, Sekund a Posidij. Přikažte, aby toto bylo určeno pro mne. Svatý sněm souhlasil s jmenováním žádaných soudců; ostatní soudce, potřebné k doplnění předepsaného počtu, stařec Xantipp přenechává k zvolení samým starcům nové Germanie.

·Poznámka: Na žalobu starců nové Germanie Proti biskupu Mavrentiji, dostavil se tento na sněm k soudu, ale žalobci nepřišli. Sněm je uznal za hodny odsouzení, ale z laskavosti církevní to nevyřkl a určil soud v oblasti, k níž biskup náleží. V této soukromé záležitosti vydal soud pravidlo, poskytující příklad složení soudu nad biskupem.

·Pravidlo 114. (karthagenského sněmu) ¹⁶⁸

·O smíření církve římské a alexandrijské. O rozporu církve římské a alexandrijské usneseno napsati k svatému papeži Innokentiji, aby obě církve vzájemně ochraňovaly mír, jejž Pán přikazuje.

·Pravidlo 115. (karthagenského sněmu) ¹⁶⁹

·Ustanoveno podle evangelního a apoštolského učení, aby ani ten, koho žena opustila, ani propuštěná mužem, neoddávali se s druhou osobou, nýbrž buď ať zůstanou tak, anebo ať se smíří mezi sebou. Nebudou-li tohoto dbáti, buďtež přinuceni k pokání. Jest zapotřebí žádati, aby o tom byl vydán císařský zákon.

·Pravidlo 116. (karthagenského sněmu)

·Ustanoveno i toto: Buďtež konány všemi modlitby potvrzené na sněmu jak počáteční, tak konečné, modlitby předložení nebo položení rukou, a nikterak nebuďtež přinášeny jiné proti víře, nýbrž nechť se říkají ty, jež osvícení shromáždili.

·Pravidlo 117. (karthagenského sněmu) (karthagenského sněmu)

·Ustanoveno: Jestliže někdo z duchovních bude žádat císaře, aby na světském soudě byla posouzena jeho věc, budiž zbaven cti. Jestliže požádá císaře o soud biskupský, nijak mu v tom nebudiž bráněno.

·Pravidlo 118. (karthagenského sněmu) ¹⁷⁰

·Kdo odloučený od obecenství církevního v Africe se vetře do zámořských krajů, aby byl přijat v obecenství, ten bude vydán vyvržení z kleru.

·Pravidlo 119. (karthagenského sněmu) ¹⁷¹

·Stanoveno: Jestliže někdo chce jíti k císařskému dvoru, budiž to vyznačeno v propouštěcím listě, zaslaném k církvi římské, a odtud ještě nechť obdrží propustku ke dvoru. Pročež jestliže ten, kdo dostal propustku pouze do Říma, pomlčev o potřebě nutící ho jíti ke dvoru, by chtěl přímo se odebrati ke dvoru, budiž odloučen z obecenství. Jestliže tam v Římě se ukáže nenadále nutnost jíti ke dvoru, nechť ohlásí tuto potřebu biskupu římskému a přinese list téhož římského biskupa. V propouštěcích listinách od prvních nebo od kterýchkoliv biskupů, dávaných jejich duchovním, budiž uveden den Paschy. Jestliže toho roku den Paschy není ještě znám, budiž poznamenán den Paschy roku minulého, podobně jako ve světských zápisech obvykle se píše "po konsulátu".

·Pravidlo 120. (karthagenského sněmu)

·Usouzeno i toto: Delegáti, posílaní od tohoto sněmu, nechť požádají slavné císaře o vše, co uznají za prospěšné proti donatistům, a Hellenům a proti jejich pověrám.

·Pravidlo 121. (karthagenského sněmu)

·Na tomto sněmu stanoveno, aby jeden biskup neměl vliv na rozhodování svého soudu. Akta tohoto sněmu nebyla napsána, protože bylo jednáno o místních záležitostech, nikoliv o obecných.

·Poznámka: Karthagenský sněm, jehož pravidla byla zde shromážděna, nebyl konán jen jednou, nýbrž je to řada každoročních sněmů afrických biskupů, pořádaných za předsednictví karthagenského biskupa. V tomto pravidle odkaz na tento sněm se vztahuje k výročnímu sněmu, který byl v sedmém konsulátu imperátora Honoria. Pro stručnost zápisu toto pravidlo není jasné. Balsamon se domnívá, že je nutno je chápati souhlasně s 11. pravidlem téhož karthagenského sněmu, t.j. když kněz, odsouzený biskupem si stěžuje na toto odsouzení, tehdy biskup nesmí sám naléhati na své rozhodnutí a usilovati o jeho provedení, nýbrž má postoupiti záležitost k projednání plného sněmu anebo počtu biskupů, určeného v pravidlech.

·Pravidlo 122. (karthagenského sněmu) ¹⁷²

·V tento čas vydán zákon, že ze svobodného rozhodnutí každý může přijmouti křesťanství.

·Poznámka: Za rok anebo dva po době vydání předcházejícího pravidla.

·Pravidlo 123. (karthagenského sněmu) ¹⁷³

·Sněm proti bludu Pelagia a Celestia (Coelestia). Stanoveno všemi biskupy karthagenské církve, kteří se dostavili na svatý sněm a jejichž jména a podpisy jsou vneseny v akta, že Adam byl stvořen od Boha ne smrtelným. Prohlásí-li kdo, že Adam první člověk, byl stvořen smrtelným, takže ať zhřešil či nezhřešil by tělem zemřel, t.j. vyšel ty z těla ne za trest za hřích, ale po nutnosti přirozenosti, budiž anathema.

·Pravidlo 124. (karthagenského sněmu) ¹⁷⁴

·Rozhodnuto rovněž: Kdo odmítá nutnost křtění malých nebo dětí, novorozených z útroby mateřské, nebo říká, že třebas jsou i křtěny na odpuštění hříchů, ale z prarodičovského hříchu Adamova nic neobdržely, co by bylo nutno očistiti koupelí obnovení (z čehož by vysvítalo, že obřad křtění na odpuštění hříchu se nad nimi užívá ne právem, ale lživém významu), ten budiž anathema. Neboť to, co pravil apoštol: "Skrze jednoho člověka hřích na svět všel a skrze hřích smrt, a tak na všechny lidi smrt přišla, v němž všichni zhřešili", ¹⁷⁵ sluší chápati nejinak, než jak vždy chápala obecná církev, všude rozšířená a rozprostraněná. Neboť podle tohoto pravidla víry i děti, které nemohou ještě samy spáchati hřích, pravdivě se křtí na odpuštění hříchů, aby se skrze znovuzrození v nich očistilo to, co přijaly od starého zrození.

·Pravidlo 125. (karthagenského sněmu)

·Rozhodnuto také: Jestliže někdo řekne, že milost Boží, jíž se ospravedlňují v Ježíši Kristu Pánu našem, působí pouze k jedinému odpuštění hříchů, už spáchaných, ale nepodává nadto pomoci, aby se nepáchaly jiné hříchy, takový budiž anathema. Neboť milost Boží nejen podává vědění, co se má konati, nýbrž ještě vdechuje v nás lásku, abychom mohli též plniti to, co známe.

·Pravidlo 126. (karthagenského sněmu)

·Rovněž, jestliže někdo řekne, že tatáž milost Boží, jež je v Ježíši Kristu a Pánu našem, napomáhá pouze k tomu, abychom nehřešili, jelikož jí se odhaluje a zjevuje nám poznání hříchů, že víme, co máme hledati a čeho se varovati, ale že se jí nepodává nám láska a síla ke konání toho, co jsme poznali za nutné konati, takový budiž anathema. Neboť když apoštol praví: "Známost nadýmá, ale láska vzdělává", ¹⁷⁶ bylo by velmi bezbožné věřiti, že k našemu nadýmání máme milost Boží a k vzdělávání nemáme; tehdy to i druhé je dar Boží i vědění, co se má konati, i láska k dobru, jež se má konati, aby při vzdělávající lásce nemohl se rozum nadýmati. Neboť jak od Boha je napsáno "kterýž učí lidi umění", ¹⁷⁷ tak i toto je napsáno: "Láska z Boha jest". ¹⁷⁸

·Pravidlo 127. (karthagenského sněmu) ¹⁷⁹

·Rozhodnuto ještě: Jestliže kdo řekne, že nám byla dána milost ospravedlnění, abychom to, co je možné splnili ze svobodného rozhodnutí, skrze milost snáze plnili, tudíž že jako bychom i nepřijavše milost Boží přesto mohli třebas s obtížemi i bez milosti Boží splniti Boží přikázání, takový budiž anathema. Neboť o ovoci přikázání neřekl Pán: beze mne můžete obtížně činiti, nýbrž pravil: "Beze mne nic nemůžete učiniti." (Jan 15,5).

·Pravidlo 128. (karthagenského sněmu) ¹⁸⁰

·Také bylo rozhodnuto ohledně výroku sv. Jana Bohoslovce: Pakli díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není. ¹⁸¹ Kdo se domnívá, že je nutno toto chápati tak, jakoby řekl: Pro pokoru nesluší říkati, že nemáme hříchu, a ne proto, že je tomu tak skutečně, ten budiž anathema. Neboť apoštol pokračuje a přidává toto: "Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti." ¹⁸² Zde je velmi jasně ukázáno, že toto se praví ne z pokory pouze, nýbrž podle skutečnosti. Neboť apoštol mohl by říci: Jestliže díme, že hříchu nemáme, sebe povznášíme a pokory v nás není, ale když dí: "sami se svodíme, a pravdy v nás není", tu jasně ukázal, že ten, kdo o sobě říká, že nemá hříchu, nemluví pravdu, ale lže.

·Pravidlo 129. (karthagenského sněmu) ¹⁸³

·Rozhodnuto i toto: "Jestliže kdo řekne, že světci v modlitbě Páně "odpusť nám naše viny" ¹⁸⁴ nepraví o sobě, jelikož jim této prosby už není zapotřebí, nýbrž o druhých hříšných, kteří jsou v jejich lidu a neříká žádný ze svatých zvlášť "odpusť mi viny mé", nýbrž "odpusť nám naše viny", takže je prý nutno tuto prosbu spravedlivého chápati více za druhé, než za sebe sama, takový budiž anathema. Svatý a spravedlivý byl Jakub apoštol, když pravil: "V mnohém zajisté klesáme všichni." ¹⁸⁵ Neboť proč by toto slovo bylo uvedeno, ne-li proto, aby tato myšlenka byla souhlasná se žalmem, v němž se čte: "Nevcházej v soud s služebníkem svým, neboť by nebyl spravedliv před tebou nižádný živý." ¹⁸⁶ A v modlitbě moudrého Šalamouna "Není člověka, kterýž by nehřešil", ¹⁸⁷ a v knize sv. Joba; "Zapečeťuje ruku každého člověka, aby každý člověk poznal svou nemohoucnost." ¹⁸⁸ Proto také i svatý a spravedlivý Daniel prorok v modlitbě pravil v množném čísle: "Zhřešiliť jsme a převráceně jsme činili" ¹⁸⁹ atd., jak on tam pokorně a pravdivě vyznává. Aby nemyslili, jak se někteří domnívají, že on mluví ne o svých, ale více o hříších lidu svého, proto on potom řekl: "Modlil jsem se a vyznával hřích svůj i hřích lidu svého... před tváří Hospodina Boha svého." ¹⁹⁰ Nechtěl říci "hříchy naše", ale pravil "hřích lidu svého i hřích svůj", jelikož prorok jakoby předvídal, že se zjeví tací lidé, kteří to budou špatně chápati.

·Pravidlo 130. (karthagenského sněmu) ¹⁹¹

·Rozhodnuto i toto: Jestli se kdo domnívá, že ona slova modlitby Páně, v nichž říkáme "odpusť nám naše viny" vyslovují svatí z pokory, ale nikoli vpravdě, budiž anathema. Neboť kdo by strpěl onoho, kdo se modlí, jenž by lhal ne lidem, nýbrž samému Pánu? Ústy svými by říkal, že chce míti odpuštění, ale v srdci by pravil, že nemá hříchy, jež by bylo nutno mu odpustiti.

·Pravidlo 131. (karthagenského sněmu) ¹⁹²

·Před několika léty, před tímto v této církvi plným sněmem, bylo rozhodnuto, aby chrámy v jakémkoli kraji, jež se staly obecnými před vydáním zákona o donatistech, příslušely k těm stolcům, jejichž biskupové je přesvědčili o obecném spojení. Ty, jež se sjednotily po vydání zákonů, nechť náleží k těm stolcům, jimž patřily jsouce na straně Donata. Avšak ježto vznikaly a vznikají potom mezi biskupy mnohé spory o obvody, jejichž dřívější stanovení zdá se být nedokonalým, na tomto svatém sněmu bylo ustanoveno: Byl-li někde obecný chrám a chrám náležející straně Donatově a příslušely k rozličným stolcům, nechť bez ohledu na dobu, kdy tam nastalo či nastane sjednocení, zda před zákony či po nich, náležejí onomu stolci, jemuž patřil odedávna tamější obecný chrám.

·Pravidlo 132. (karthagenského sněmu)

·O tom jak biskupové obrácení ze strany Donatovy si rozdělí mezi sebou svou eparchii. Rozdělovati takto: Jestliže biskupové z donatistů se obrátí k obecné jednotě, nechť rovným dílem si rozdělí mezi sebou území, jsoucí v tomto postavení a mající lid té i oné strany, to jest jedna místa buďtež dána tomu a druhá onomu biskupovi tak, aby starší v biskupství rozděloval a mladší volil. Bude-li místo jen jedno, budiž dáno tomu, k němuž bude bližším. Bude-li stejně blízké oběma stolcům, připadne tomu, jehož si lid zvolí. Stane-li se, že křesťané, odedávna v obecné církvi, požádají o svého biskupa, kdežto obrácení ze strany Donatovy svého, mějž přednost zvolení větším počtem před zvolením menším počtem lidu. Budou-li obě strany rovny v počtu voličů, budiž místo připočteno k území staršího biskupa. Bude-li mnoho míst, majících lid obou stran, ale nebude lze je rozdělit stejným dílem, poněvadž počet míst je nestejný, nechť se napřed rozdělí stejným počtem a s místem, jež zbylo, budiž postoupeno, jak řečeno shora při posuzování o jednom místě.

·Pravidlo 133. (karthagenského sněmu)

·Ustanoveno i toto: Jestliže někdo po vydání zákonů obrátil nějaké místo k obecné jednotě a spravoval je během tří let, a nikdo je po něm nepožadoval, nebudiž potom ono po něm žádáno, jestli přitom v tomto tříletí byl biskup, jenž byl povinen vyžadovati, ale mlčel. Jestliže nebylo biskupa, nebudiž překážkou požadování to, že ono místo je zaneseno do seznamu farností, avšak když ovdovělý stolec obdrží biskupa, budiž mu dovoleno požadování toho místa během tříletí. Podobným způsobem, jestli biskup ze strany donatistů se obrátí k obecné církvi, ať mu seznam farností při určování doby není na závadu, nýbrž od toho dne, kdy se obrátil, má právo během tříletí požadovati míst, jež náležejí jeho stolci.

·Pravidlo 134. (karthagenského sněmu) ¹⁹³

·Ustanoveno i toto: Jestliže někteří biskupové nikoliv prostřednictvím soudu druhých biskupů, vyžadují obce, jež považují za příslušející jejich stolci a rozšiřují moc na lidi, podřízené druhému biskupu, ať chtějí či nechtějí, tací nechť jsou potrestáni ztrátou své záležitosti. To jest, jestli někteří toto učinili a záležitost mezi biskupy neskončila souhlasem, nýbrž ještě o ní mají spor, budiž sporného místa zbaven ten, o němž bude prokázáno, že opustil církevní soudce a zmocnil se onoho místa. Nikdo sebe neoklamávejž tím, že má od prvního biskupa dekret převzetí toho místa do své zprávy, ale třebas by měl dekret nebo neměl, nechť vejde do styku s tím, kdo má ono místo ve své správě, a od něho nechť dostane list, aby bylo zřejmé, že pokojně u sebe drží chrám, jemu náležející. Jestli i onen sdělí nějaké nároky, budiž i toto rozhodnuto biskupy na soudě, jejž pro ně buď první nechť jmenuje nebo sami dle souhlasu zvolí ze sousedních biskupů.

·Pravidlo 135. (karthagenského sněmu)

·Ustanoveno i toto: Nebudou-li někteří dbáti o získání obecné jednoty míst, náležejících k jejich stolci, nechť jsou napomenuti od sousedních pečlivých biskupů, aby neodkládali tuto záležitost. Pročež, jestliže během šestiměsíční lhůty ode dne porady o tomto nic neučiní, buďtež tato místa dána tomu, kdo je bude moci získati. Ostatně jestli ten, jemuž ona místa náležejí uznal dle nějakého pozorování za užitečné nic nepodnikati, ježto to mají v záměru bludaři, aby je mohl přijati do obecné církve bez zmatků v lidu, kdežto onen druhý by mohl překážeti jeho působení, jehož předčasným užitím by více podráždil bludaře, po posouzení toho soudem biskupů buďtež ona místa vrácena jeho stolci. Když soudící biskupové mají býti z různých oblastí, tehdy soudce jmenuje onen první biskup, v jehož obvodu je místo, o něž se pře koná. Jestliže ze společného souhlasu budou voliti soudce ze sousedních biskupů, budiž zvolen buď jeden nebo tři a budou-li zvoleni a uznáni tři, nechť se podrobí rozhodnutí buď všech anebo dvou.

·Pravidlo 136. (karthagenského sněmu)

·Od soudců, zvolených společným souhlasem nebudiž dovoleno záležitost přenášeti k vyššímu soudu. Ale o tom, o němž bude zjištěno, že z úpornosti se nechce podrobiti soudcům, vydá biskup prvního stolce osvědčení, aby ho nikdo z biskupů nepřijal do obecenství, dokud se nepokoří.

·Pravidlo 137. (karthagenského sněmu)

·Jestliže biskup nebude dbáti na navrácení od bludařů toho, co patří církvi dle soupisů, nebo dokonce stolců, nechť ho nabádají jeho sousední horliví biskupové a nechť mu ukáží jeho nedbalost, aby neměl omluvy. Jestliže během šesti měsíců ode dne napomenutí pobývaje v téže eparchii, nepřevezme péči o ty, kdož se mají navrátiti k obecné jednotě, s takovým ať se nestýkají dokud to nesplní. Jestli nepřijde do těch míst spolučinitel ¹⁹⁴ budiž kladeno biskupovi za vinu, že to nevykonal.

·Pravidlo 138. (karthagenského sněmu)

·Bude-li prokázáno, že takový lživě oznámil, že jsou oni, t.j. donatisté v obecenství, pravě, že přistoupili k společenství, tehdy jakmile bude zjištěno, že nepřistoupili a že on o tom věděl, budiž takový zbaven i biskupství.

·Pravidlo 139. (karthagenského sněmu) ¹⁹⁵

·Ustanoveno i toto: Jestliže kněží, jáhni a ostatní nižší z kleru nejsou spokojeni rozhodnutím svých biskupů ve svých záležitostech, nechť je vyslechnou sousední biskupové a nechť o jejich námitkách rozhodnou ti, jež se souhlasem svých vlastních biskupů zvolí. Jestliže i od nich chtějí záležitost přenésti k vyššímu soudu, nechť přenesou pouze k africkým sněmům nebo k prvním biskupům svých oblastí. Kdož však si přeje přenésti při za moře, ¹⁹⁶ nebudiž v Africe nikým přijímán do obecenství.

·Pravidlo 140. (karthagenského sněmu) ¹⁹⁷

·Ustanoveno i toto: Jestliže někdo z biskupů z nouze pro nebezpečí ohrožující čistotu panny, když je podezření buď na mocného milovníka nebo na nějakého únosce, anebo když ona se cítí zkroušena pro nějaké smrtelné nebezpečí, na žádost jejích rodičů nebo poručníků ji pokryl nebo pokryje závojem těch, kdož jsou Bohu posvěceny před věkem dvacetipěti let, aby nezemřela bez mnišského řádu, takového sněmovní usnesení nepodřizuje ničemu což stanoví tento počet let pro pokrytí (udělení mnišství).

·Pravidlo 141. (karthagenského sněmu) ¹⁹⁸

·Celému sněmu bylo vhodným, aby bylo zvoleno po třech soudcích každé oblasti proto, aby nebyli dlouho zdržováni všichni biskupové, shromáždění na sněmu.

·Pravidlo 142. (karthagenského sněmu)

·Po ukončení některých záležitostí, když v zasedání prodlouženém pro vyřízení ostatních věcí, mnozí biskupové naříkali a nemohli to snésti, pospíchajíce k svým církvím, bylo vhod celému sněmu, aby z počtu všech byli zvoleni ti z každé oblasti, kteří měli zůstati k dokončení ostatních záležitostí; a toto splněno.

·Pravidlo 143. (karthagenského sněmu)

·Ustanoveno všemi: Jelikož v dřívějších rozhodnutích sněmů je usnesení o osobách, od nichž nelze přijímati stížnosti na členy kleru, avšak není přesně vyznačeno, od kterých osob je nelze přijímati, proto stanovíme, že spravedlivě se nepřijímá žaloba od toho, kdo odloučen od obecenství ještě přebývá v tomto odloučení, ať je to klerik či laik, chtějící podat stížnost.

·Pravidlo 144. (karthagenského sněmu) ¹⁹⁹

·Stanoveno i toto: Nepřijímati udání od všech otroků, od propuštěnců těch, na něž si chtějí stěžovati a od všech, jež občanské zákony nepřipouštějí k trestním stížnostem; rovněž od všech, na nichž lpí skvrna hanebnosti, t.j. od herců a osob, jež se zabývají hanebnými záležitostmi, rovněž od bludařů nebo pohanů nebo židů. Ostatně všem, od nichž se takové obvinění nepřipouští, nebudiž odnímána svoboda podávati žaloby ve svých záležitostech.

·Pravidlo 145. (karthagenského sněmu) ²⁰⁰

·Ustanoveno i toto: Když na příslušníky kleru žalobci podávají mnohá obvinění, a jedno z nich, jež bylo napřed vyšetřováno, nemohlo býti dokázáno, nebuďtež potom ostatní obvinění přijímána.

·Pravidlo 146. (karthagenského sněmu)

·Nepřijímati k svědectví ony svědky, od nichž stanoveno nepřijímati žaloby, rovněž ani ty, jež sám žalobce uvede ze svého domu. Nebudiž přijímáno svědectví osoby mladší čtrnácti let.

·Pravidlo 147. (karthagenského sněmu) ²⁰¹

·Ustanoveno i toto: Jestliže biskup praví, že jemu samému někdo vyznal svůj přečin, a tento se k tomu nepřizná, nechť se biskup neuráží, že se mu jedinému nevěří. Řekne-li, že z pobouření svědomí nechce míti obecenství s tím, kdo se nepřiznal, dokud odloučeného v tomto případě nepřijme do obecenství vlastní biskup, dotud tohoto biskupa nechť nepřijímají do obecenství ostatní biskupové. Tím více nechť se varuje biskup, aby neříkal o někom něco, co před druhými nebude moci doklady dokázat.

·.