Caritas e veritas - Láska a pravda

·Pravidla sedmého svatého všeobecného sněmu, nicejského. (r.787)

·Pravidlo 1. (VII. všeobecného sněmu)

·Těm, kdož přijali duchovenskou hodnost, slouží za svědectví a vodítko vydaná pravidla a ustanovení, jež ochotně přijímajíce zpívejme s prorokem Davidem Pánu Bohu říkajíce: "Z cesty svědectví tvých raduji se více, než z největšího zboží." (Ž 119,14) Taktéž; "Ty jsi vydal spravedlivé svědectví, spravedlnost svědectví tvých trvá na věky, dej mi z ní rozumnosti nabýti, tak abych živ býti mohl." (Ž 119 138 144) A jestliže nám prorocký hlas káže, abychom na věky chránili svědectví Boží a žili dle nich, jest zřejmé, že ona trvají nezničitelná a nepohnutelná. Neboť i Boha vidoucí Mojžíš takto praví; "Nepřidáte k tomu, aniž co z toho ujmete." (5.Mojž. 12,32) A božský apoštol Petr, slaven v nich, volá: "Na kteréž věci žádostivi jsou andělé patřiti". (1.Petr. 1,12) Rovněž Pavel radí: "Ale bychom pak i my aneb anděl s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, prokletý buď! (Gal. 1,8) Poněvadž toto je hodnověrné a nám dosvědčené radujíce se z toho podobně jako ten, kdo našel mnoho zisku, božská pravidla s rozkoší přijímáme a v plnosti a nepohnutelnosti potvrzujeme to, co stanoví tato pravidla, vydaná všechvalnými apoštoly, svatými polnicemi Ducha, šesti svatými všeobecnými sněmy i těmi, kdož se místně shromáždili, aby vydali takové příkazy, a svatými otci uzákonili to, co je prospěšné. A koho oni odevzdávají prokletí, ty i my proklínáme; koho svržení, i my svrhujeme, koho odloučení, ty i my odlučujeme, na koho uvalují epitimii, na ty uvalujeme i my. Neboť ten, který byl vtažen až do třetího nebe a slyšel nevypravitelná slova, božský apoštol Pavel jasně volá: "Obcování veďte bez lakomství, dosti majíce na tom, co máte". (Žid. 13,5)

·Pravidlo 2. (VII. všeobecného sněmu)

·Vzhledem k tomu, že při zpívání žalmů slibujeme Bohu: "Vyučovati se budu právům spravedlnosti tvé, nezapomenu slov tvých" (Žalm 119,6 - církevněslov. textu) jest spasitelné pro všechny křesťany, aby toto zachovávali; zvláště pro ty, kteří přijímají duchovenskou hodnost. Pročež nařizujeme; Každý, kdo má býti uveden na stupeň biskupský musí nezbytně znáti žaltář, aby tak mohl vésti všechno své duchovenstvo, aby se z něj poučovalo. Rovněž metropolita ho musí pečlivě zkoušeti, zda chce pilně a s rozmýšlením, nikoliv však mimochodem, čísti posvátná pravidla a knihu božského apoštola a celé božské Písmo, postupovati podle Božích přikázání a učiti sobě svěřený lid. Neboť podstatu naší hierarchie tvoří Bohem odevzdaná slova, to jest pravé vědění Božských Písem, jak se vyslovil veliký Dionysij. Je-li nejistý a nesnaží se tak činiti a učiti, nebudiž rukopoložen. Neboť skrze proroky pravil Bůh: "Poněvadž ty jsi pohrdl uměním, i tebou pohrdnu, abys mi kněžství nekonal." (Ozeáš 4,6)

·Pravidlo 3. (VII. všeobecného sněmu)

·Nebudiž právoplatné žádné zvolení biskupem nebo knězem nebo jáhnem, provedené světskými představenými, podle pravidla, jež zní: "Pakliže některý biskup, uživ světských představených, skrze ně obdrží v církvi biskupskou moc, budiž svržen a odloučen, jakož i všichni, kdož jsou s ním v obcování." ⁹⁰ Ten, kdo má býti uveden na úřad biskupa, má býti zvolen od biskupů, jak ustanoveno v pravidle ⁹¹ svatých otců v Niceji, jež zní; "Vždy přísluší, aby biskupa ustanovovali všichni biskupové té oblasti, není-li to snadné nebo pro naléhající potřebu nechť se sejdou tři dohromady a nepřítomní ať se zúčastní volby a projeví souhlas pomocí listů, a tehdy nechť se vykoná ustanovení. Potvrzovati takový úkon v každé oblasti náleží jejímu metropolitovi".

·Pravidlo 4. (VII. všeobecného sněmu)

·Hlasatel pravdy božský veliký apoštol Pavel, jako nějaké pravidlo stanoví, efezským presbyterům nebo lépe celému duchovenskému stavu s odvahou takto pravil: "Stříbra nebo zlata neb roucha nežádal jsem od žádného. Vše ukázal jsem vám že tak pracujíce, musíme snášeti mdlé a pamatovati na slova Pána Ježíše, neboť on řekl: Blahoslaveněji jest dáti nežli bráti." (Skut. 20,33; 20,35) Pročež i my naučeni od něho, nařizujeme: Biskup ať nikterak nezamýšlí z nízkého prospěchářství z příčiny domnělých hříchů vyžadovati zlata nebo stříbra nebo čehokoliv jiného od sobě podřízených biskupů, duchovenstva nebo mnichů. Neboť apoštol praví: "Nespravedliví dědictví království Božího nedosáhnou". (1.Kor. 6,9) A ještě: "Nemajíť zajisté synové rodičům pokladů shromažďovati, ale rodičové synům." (2.Kor. 12,14) Pročež bude-li zpozorováno, že někdo pro vymáhání zlata nebo něčeho jiného nebo pro nějakou svou vášeň zakazuje sloužení a zbavuje úřadu kohokoliv ze svých duchovních nebo zavírá svatý chrám, aby v něm nebylo Boží služby, takový obraceje na mrtvé předměty svůj nerozum vpravdě necitelný, má býti podroben tomu, čemu podroboval druhé, a obrátí se usilování jeho na hlavu jeho, (Žalm 7,17) jako na porušitele přikázání Božího a apoštolských ustanovení. Neboť přikazuje i Petr, přední apoštol: "Paste stádo Boží, kteréž při vás jest, opatrujíce je ne bezděky, ale dobrovolně, ani ne pro mrzký zisk, ale ochotně, ani jako panujíce nad dědictvím Páně, ale příkladem jsouce stádu. A když se ukáže kníže pastýřů, vezmete tu neuvadlou korunu slávy." (1.Petr. 5,2-4)

·Pravidlo 5. (VII. všeobecného sněmu) ⁹²

·Hřích k smrti je, když někteří hřešíce v nepolepšitelnosti přebývají. Horší než to je, když drze povstávají proti zbožnosti a pravdě, dávajíce přednost mamonu před poslušenstvím před Bohem, nezachovávajíce jeho ustanovení a pravidla. V takových není Hospodina Boha, jestli se nepokoří a nevystřízlivějí ze svého hříšného pádu. Je záhodno, aby k Bohu přistupovali a s pokorným srdcem prosili za odpuštění tohoto hříchu a prominutí a nikoliv aby se honosili dáváním nespravedlivým. "Neboť blízko je Hospodin těm, kteříž jsou srdce zkroušeného". (Žalm 34,19) Pročež jestliže se někteří vychloubají, že dáním zlata byli ustanoveni na církevní hodnost a na tento špatný zvyk, odcizující od Boha a od každého kněžství, kladou nadějí a nestydatou tváří a otevřenými ústy hanebnými slovy zneuctívají ty, kdož byli vyvoleni svatým Duchem pro ctnostný život a ustanoveni bez věnování zlata, takové, kteří takto jednají, nutno napřed uvésti na nejnižší stupeň jejich hodnosti. Jestliže v tom budou trvati, epitimií je polepšovati. Bude-li prokázáno, že tak někdo učinil při rukopoložení, budiž postupováno podle apoštolského pravidla, jež praví: ⁹³ "Jestliže některý biskup nebo kněz nebo jáhen penězi obdrží tuto hodnost, budiž svržen i on i ten, kdo ho ustanovil, a budiž zcela odsečen od obecenství jako Šimon Mág mnou Petrem." Rovněž podle druhého pravidla ctihodných otců našich v Chalcedoně, jež zní: "Jestliže některý biskup za peníze udělí rukopoložení a neprodejnou milost obrátí na předmět prodeje a za peníze ustanoví biskupa nebo chorepiskopa nebo kněze nebo jáhna nebo kohokoliv z příslušejících k duchovním, nebo ustanoví někoho za peníze ekonomem nebo ekdikem nebo paramonarem nebo vůbec udělí jakýkoliv církevní úřad pro svůj hnusný zisk, kdo se tak odváží a bude usvědčen, podléhá zbavení vlastní hodnosti, a ten, kdo byl ustanoven, nikterak neužívá koupené ustanovení nebo povýšení, nýbrž nechť bude bez hodnosti nebo funkce, jíž získal za peníze. Jestliže někdo byl prostředníkem v tomto hmotném a nezákonném kupčení, je-li kněz, budiž svržen se svého stupně, je-li laik nebo mnich, budiž odloučen z obecenství církevního."

·Pravidlo 6. (VII. všeobecného sněmu)

·Jelikož je pravidlo, které praví: Dvakrát do roka v každé oblasti mají býti kanonická šetření prostřednictvím shromáždění biskupů, a ctihodní otcové šestého sněmu vzhledem k těžkostem těch, kdož se mají sejíti, a k nedostatkům prostředků, nutných k cestování, stanovili, aby bez výhrady a bez výmluvy se sněm konal jedenkrát ročně a chybné napravoval, obnovujeme i my toto pravidlo. Jestliže se vyskytne některý představený, který by tomu bránil, budiž odloučen. Jestliže některý z metropolitů nikoliv z nutnosti a útlaku opomine toto splniti, takovému přísluší epitimie podle pravidel. Když bude sněm pro záležitosti kanonické a evangelijní, tehdy shromáždění biskupové jsou povinni pilně pečovati o zachování božských a oživujících přikázání Božích "Kdož jich ostříhá, užitek hojný mívá" (Žalm 19,12), "nebo přikázání jest svíce a naučení světlo, a cesta života jsou domlouvání vyučující" (Přísl. 6,23) a "přikázání Hospodinovo čisté, osvěcující oči". (Žalm 19,9) Nebudiž dovoleno metropolitovi z toho, co přináší s sebou biskup, požadovati zvíře nebo jinou věc. Bude-li usvědčen z takového jednání, nechť navrátí čtveronásobně.

·Pravidlo 7. (VII. všeobecného sněmu) ⁹⁴

·Božský apoštol Pavel se vyjádřil: "Některých lidí hříchové prvé zjevní jsou, předcházející soud, některých pak i následují". (1.Tim. 5,24) Neboť hříchů dřívějších následují i druhé hříchy. Za bezectným bludem pomlouvačů křesťanstva následovaly další nectnosti. Neboť jakož obrazy svatých ikon odstranili z chrámů, tak zanechali i některé druhé obyčeje, jež nutno obnoviti i tak zachovávati podle psaných i nepsaných předpisů. Proto, jsou-li některé chrámy posvěceny bez svatých ostatků mučednických, nařizujeme, aby v nich byly umístěny ostatky s obvyklou modlitbou. Vyskytne-li se v budoucnu některý biskup, který posvětí chrám bez svatých ostatků, budiž svržen jako přestupník církevního podání.

·Pravidlo 8. (VII. všeobecného sněmu) ⁹⁵

·Jelikož někteří z židovského náboženství bloudíce usmyslili si, že se budou rouhati Kristu Bohu našemu a přetvařovali se, že jsou křesťany, tajně se ho odříkajíce a skrytě světíce sobotu a vyplňujíce ostatní židovské předpisy, nařizujeme, aby tito nebyli přijímáni ani do obecenství ani na modlitby ani do církve, nýbrž ať jsou na veřejnost dle svého vyznání židy. Jejich děti nekřtíti, nedovoliti jim koupení otroka ani získávání majetku. Jestliže někdo z nich s upřímnou vírou se obrátí a vyzná ji z celého srdce, slavnostně se zříkaje židovských zvyků a skutků, aby tím i druhé usvědčil a polepšil, takového náleží přijmouti, děti jeho pokřtíti a upevňovati ve zřeknutí židovských výmyslů. Nebudou-li však takovými, nikterak je nepřijímati.

·Pravidlo 9. (VII. všeobecného sněmu)

·Všechny dětské báchorky, nehorázné hry a lživé spisy, psané proti svatým ikonám, je nutno postupovati episkopii cařihradské, aby byly položeny k ostatním bludařským knihám. Vyskytne-li se někdo, kdo takové ukrývá, biskup, kněz či jáhen, budiž svržen se své hodnosti, a laik nebo mnich budiž vyloučen z obecenství církevního.

·Pravidlo 10. (VII. všeobecného sněmu)

·Jelikož někteří z duchovenstva nedbajíce na právoplatnost ustanovení pravidel, zanechali svou farnost, zvláště v tomto Bohem spaseném a sídelním městě a usídlili se u světských hodnostářů konajíce bohoslužby v jejich modlitebnách, není dovoleno tyto bez vůle jejich a cařihradského biskupa přijímati v žádném domě nebo chrámě. Jestli někdo tak učiní a v tom bude úporným, budiž svržen. A těm, kdož se souhlasem shorařečených duchovních představených toto učiní, nenáleží přijímati na sebe světských a občanských péčí, což je božskými pravidly zakázáno činiti. Vyskytne-li se někdo an zaujímá světskou funkci u jmenovaných velmožů, buď ať ji zanechá, nebo nechť bude svržen. Lépe nechť jde učiti děti a své domácí, čta jim Božské Písmo, neboť pro toto kněžství obdržel.

·Pravidlo 11. (VII. všeobecného sněmu) ⁹⁶

·Jsouce povinni chrániti božská pravidla, máme rovněž ochraňovati naprosto nezměnitelným i to, jež velí, aby byl ekonom v každém chrámě. Jestliže každý metropolita ustanovuje ve svém chrámě ekonoma, je dobře; neustanoví-li ho, přenechává se cařihradskému biskupovi, aby svou mocí určil ekonoma v onom chrámě. Totéž se ukládá též metropolitům, jestli jim podřízení biskupové nechtějí ve svých chrámech ustanoviti ekonomy. O totéž jest dbáti v monastýrech.

·Pravidlo 12. (VII. všeobecného sněmu) ⁹⁷

·Jestliže některý biskup nebo igumen prodá cokoliv z polností, patřících episkopii nebo monastýru, do rukou světských úřadů nebo přenechá jiné osobě, neplatí takové zcizení podle pravidla svatých apoštolů, jež praví: Biskup nechť má péči o všechny církevní věci a nechť jimi disponuje pod Božím dozorem. Nedovoluje se mu, aby si z nich cokoliv přisvojil anebo věnoval svým příbuzným to, co Bohu náleží. Jsou-li nemajetní, ať jim dá jako nemajetným, avšak aby pod touto záminkou neprodával to, co náleží církvi. ⁹⁸ Jestliže uvádějí důvod, že půda vykazuje ztrátu a nepřináší žádného užitku, ani v tomto případě neodevzdávati pole místním úřadům, nýbrž duchovenstvu nebo zemědělcům. Pakliže užijí lsti, a zeman přikoupí zemi od duchovního nebo rolníka, ani v tomto případě prodej nebudiž účinný a prodané nechť bude navráceno episkopii nebo monastýru. Biskup nebo igumen, který tak jednal, budiž vypuzen, biskup z episkopie a igumen z monastýru, jako ti, kteří zle rozházeli to, co neshromáždili.

·Pravidlo 13. (VII. všeobecného sněmu) ⁹⁹

·V důsledku soužení v církvích, jež se stalo pro naše hříchy, někteří lidé uchvátili některé svaté chrámy, episkopie a monastýry a učinili z nich obyčejná obydlí. Jestliže uchvatitelé budou chtíti je odevzdati, aby byly podle dřívějška obnoveny, je správné a dobré, ne-li, nařizujeme, aby příslušníci duchovenského řádu byli svrženi a mniši a laici odlučováni jako odsouzení od Otce i svatého Ducha, a umístěni budou tam, "kde červ jejich neumírá a oheň nehasne", (Mar. 9,44) poněvadž odporovali hlasu Páně, který pravil: "Nečiňte domu Otce mého domem kupeckým" (Jan 2,16).

·Pravidlo 14. (VII. všeobecného sněmu) ¹⁰⁰

·Je ovšem zřejmé, že pořádek nelze odloučiti od duchovenstva a že jest s přesností zachovávati funkce, vztahující se k duchovenstvu, což je dílem Bohu milým. A poněvadž vidíme, že někteří bez rukopoložení v mládí přijali církevní postřižiny, avšak dosud neobdrželi od biskupa rukopoložení, při bohoslužebném shromáždění na amboně čtou a činí tak v nesouhlase s pravidly, nařizujeme, aby od nyní se tak nedálo. Totéž jest zachovávati i vzhledem k mnichům. Rukopoložení žalmisty se dovoluje činiti každému igumenu ve svém, a pouze ve svém monastýru, jestliže sám igumen získal rukopoložení od biskupa na hodnost igumenskou, jsa už určitě knězem. Podobně i chorepiskopové, dle dávného zvyku, s povolením biskupa mají ustanoviti žalmisty.

·Pravidlo 15. (VII. všeobecného sněmu)

·Napříště nebudiž duchovní osoba určována k dvěma chrámům, neboť to je vlastní obchodu a nízké zištnosti, kdežto cizí církevnímu obyčeji. Slyšeli jsme totiž od hlasu samého Pána, že "žádný nemůže dvěma pánům sloužiti. Neb zajisté jednoho nenáviděti bude a druhého milovati, anebo jednoho přidržeti se bude a druhým pohrdne." (Mat. 4,24) Proto dle apoštolského slova "jeden každý v tom povolání, v němž povolán jest, zůstávej" (1.Kor. 7,20) a nacházejž se při jednom chrámě. Neboť to, co pro hanebný zisk v církevních záležitostech se děje, stává se vzdáleným Boha. Pro potřeby tohoto života jsou různá zaměstnání a těmi, jestliže si někdo přeje, nechť získává to, co je nutné pro tělo. Pravil totiž apoštol: "Toho, čehož mi kdy potřebí bylo i těm, kteříž jsou se mnou, dobývaly ruce tyto." (Skut. 20,34) O to jest dbáti v tomto městě Bohem spaseném, kdežto v ostatních místech z nedostatku lidí jest povoliti výjimky.

·Pravidlo 16. (VII. všeobecného sněmu)

·Každý přepych a ozdoba těla jsou cizí kněžského stavu a hodnosti. Proto nechť se napraví biskupové a duchovenstvo, kteří se ozdobují lesklými a skvostnými šaty. Setrvají-li v to, podrobiti je epitimii; taktéž ty, kteří užívají vonné masti. Jelikož "podroste kořen hořkosti" (Žid. 12,15), blud křesťanorouhačů, se stal nečistou skvrnou pro všeobecnou církev a jeho přívrženci opovrhují nejen zobrazením ikon, nýbrž odvrhli všechnu zbožnost nenávidějíce lidi, žijící čestně a zbožně; na nich se naplnilo napsané: "Mrzkost hříšníkům je zbožnost". (Sirach 1,25) Vyskytnou-li se někteří, že se posmívají těm, kdož nosí prostý a skromný šat, buďtež napraveni epitimií. Totiž od dávných dob každý duchovní se spokojil nepřepychovým a skromným šatstvem, neboť vše, co se přijímá na sebe ne z potřeby, nýbrž pro ozdobení, podléhá obvinění z marnivosti, jakž Praví Basil Veliký. Avšak nebyly nošeny ani pestré z hedvábí tkané oděvy a na lem oděvů nebyly přišívány obruby z jiné barvy, ježto slyšeli od jazyku z Boha mluvícího, že "kteříž se měkkým rouchem odívali, v domích královských jsou." (Mat. 11,8)

·Pravidlo 17. (VII. všeobecného sněmu)

·Někteří z mnichů v touze po vládnutí odmítajíce příslušenství opouštějí monastýr a podnikají stavby modlitebných domů, nemajíce potřebné k provedení tohoto. Opováží-li se někdo toto činiti, budiž mu to zakázáno od místního biskupa. Má-li potřebné k dokončení, nechť se provede do konce jeho podnik. Totéž jest zachovávati i vzhledem k laikům a duchovním.

·Pravidlo 18. (VII. všeobecného sněmu)

·"Bez úrazu buďte i vnějším", praví božský apoštol. (1.Kor. 10,32) Avšak přebývání žen v episkopiích nebo monastýrech jest příčinou každého pohoršení. Proto jestliže bude zpozorováno, že někdo má otrokyni nebo svobodnou v episkopii nebo v monastýru, přikazuje jí jakékoliv sloužení, takový nechť podléhá epitimii; kdo v tom bude setrvávati, budiž svržen. Jestliže se přihodí, že ženy bydlí v přistavěných domech a biskup nebo igumen si budou přáti, se zde zastaviti na cestě, v přítomnosti biskupa nebo igumena nikterak v tu dobu ať žena nekoná žádné služby, nýbrž nechť přebývá odděleně na jiném místě, dokud biskup nebo igumen neodjedou, aby nevznikly výtky.

·Pravidlo 19. (VII. všeobecného sněmu)

·Mrzkost lakoty v takové míře ovládla vedoucí církví, že někteří z tak zvaných zbožných mužů a žen zapomenuvše přikázání Páně zbloudili a přijímají vstupující v kněžské řady a na mnišský život za zlato. A stává se, jak praví veliký Basil, neužitečným všechno, čehož začátek je nečistý, poněvadž nelze sloužiti Bohu a mamonu. Proto bude-li někdo přistižen, že toto páše, biskup nebo igumen či kdokoliv z duchovenských řad, buď nechť ustane, nebo budiž svržen podle druhého pravidla chalcedonského svatého sněmu a igumenie budiž vyhnána z monastýru a předána do jiného monastýru na poslušenství; stejně tak i igumen, nemající kněžského rukopoložení. A ohledně toho, co dávají rodiče dětem ve formě věna a věcí, přinášených z vlastnictví, o nichž prohlašuje přinášející, že se posvěcují Bohu, my jsme stanovili, aby zůstaly podle slibu, jestliže přinášející zůstane v monastýru, anebo odejde-li bez viny představeného.

·Pravidlo 20. (VII. všeobecného sněmu)

·Přikazujeme, aby napříště monastýry nebyly smíšené, protože to bývá pohoršením a úrazem pro mnohé. Chtějí-li se někteří společně s příbuznými odříci světa a následovati mnišský život, muži nechť odejdou do mužského monastýru a ženy nechť vstoupí do ženského monastýru, neboť toto je Bohu milé. A monastýry, jež jsou dosud smíšené, nechť budou upraveny podle pravidla sv. otce našeho Basila a dle jeho příkazu, stanovícím toto: Nechť v jednom monastýru nežijí společně mnichové a mnišky, neboť společné bydlení dává možnost k cizoložství. Nechť se neodvažuje mnich s mniškou a mniška s mnichem o samotě rozmlouvati. Nechť nespí mnich v ženském monastýru a nechť nejí mniška společně s mnichem o samotě. A když jsou přinášeny věci potřebné pro život od mužů k mniškám, přijmiž je za bránou ženského monastýru igumenie s některou starou mniškou. Stane-li se, že mnich si bude přáti viděti některou příbuznou, nechť s ní hovoří v přítomnosti igumenie stručně a krátce a brzy ať od ní odejde.

·Pravidlo 21. (VII. všeobecného sněmu)

·Nesmí mnich nebo mniška opouštěti svůj monastýr a odejíti do jiného. Stane-li se to, nutno mu poskytnouti přístřeší, ale nelze přijímati ho bez souhlasu jeho igumena.

·Pravidlo 22. (VII. všeobecného sněmu)

·Všechno přinášeti Bohu a ne otročiti svým přáním je veliké dílo. "Protož buď že jíte nebo pijete, aneb cožkoliv činíte, všecko k slávě Boží čiňte." (1.Kor. 10,31) A Kristus Bůh náš ve svém evangeliu přikázal usekávati počátky hříchu. Neboť není pouze cizoložství od něho trestáno, nýbrž i hnutí mysli k pokusu o cizoložství je odsouzeno dle slova jeho: "Každý, kdož by pohleděl na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém." (Mat. 5,28) Z toho se poučujíce jsme povinni očisťovati myšlenky. Neboť "všecko mi sluší, ale ne všecko jest užitečné," (1.Kor. 10,23) jak učí apoštolské slovo. Každý člověk je nucen jísti, aby žil, a nelze vytýkati těm, kdož žijí v manželství a s dětmi a světském stavu, že jedí společně muži a ženy; pouze nechť Dárci potravy přinášejí díky. Avšak ať nejedí při nějakých divadelních výmyslech nebo satanských písních či při hudebních a smyslných představeních, což je napadáno prorockou výtkou, jež takto praví; "A harfa, loutna a buben a píšťalka a víno na hodech jejich; na skutky pak Hospodinovy nehledí a díla rukou jeho nespatřují." (Isaiáš 5,2) Budou-li někde mezi křesťany takoví, ať se napraví; nepolepší-li se, budiž ve vztahu k nim použito kanonických ustanovení těch, kdož byli před námi. A ti, jejichž život je tichý a samotářský, ježto dali slib Hospodinu Bohu, že berou na sebe jho mnišství, ať sedí sami a zmlknou. (Pláč Jerem. 3,28 - církevněslovanský text) Avšak ani těm, kteří si zvolili kněžský život, není úplně dovoleno jísti se ženami o samotě, leč společně s několika bohabojnými a zbožnými muži a ženami, aby i toto obecenství stolu vedlo k duchovnímu zdokonalování. Na totéž nutno dbáti i vzhledem k příbuzným. Stane-li se, že mnich nebo muž duchovního povolání při cestování nemá potřebné a z nutnosti chce přenocovati v hostinci nebo v něčím domě, dovoluje se takovému toto učiniti, jelikož toho potřeba vyžaduje.