Caritas e veritas - Láska a pravda

·Pravidla šestého svatého všeobecného sněmu, cařihradského, (r.680) jinak trullského, konaného ve sloupové síni císařského paláce.

·Pravidlo 1. (VI. všeobecného sněmu)

·Nejlepším počinem je na začátek každého slova a díla začínati od Boha a s Bohem končiti, podle výroku Bohoslovce. Pročež i nyní, kdy kážeme jasně zbožnost, a církev, jejímž základem je položen Kristus, neustále roste a rozkvétá, vyšší nad cedry libanonské, kladouce začátek posvátných slov Boží milostí stanovíme: Jest nutno zachovávati víru nedotčenou novotářstvím a změnami, odevzdanou nám od svědků a služebníků Slova, Bohem vyvolených apoštolů; dále pak od třistaosmdesáti svatých a a blažených otců, shromážděných v Nicei při císaři našem Konstantinovi, ve věci bezectného Aria a jím vymyšleného pohanského jinobožství, vhodněji řečeno mnohobožství, kteří jednotou víry zjevili nám jednotu podstaty v třech osobách Boží bytosti a vysvětlili, nedopustivše, aby to bylo skryto pod kbelcem nevědomosti, nýbrž jasně naučivše věřící klaněti se jednou úctou Otci i Synu i svatému Duchu, vyvrátili a rozmetali lživé učení o nestejných stupních Božstva a zbořili a povalili dětinské stavby, budované z písku bludaři proti pravoslavnosti. Také při velikém Theodosiji, císaři našem, stopadesáti sv. otci v tomto sídelním městě shromážděnými vyhlášené vyznání víry zachováváme, bohovědné výroky o sv. Duchu přijímáme, kdežto bezectného Macedonia společně s dřívějšími nepřáteli pravdy zavrhujeme, neboť se směle odvážil pokládati Pána za služebníka a chtěl unáhleně přetnouti jednotku nepřetrhnutelnou, takže by nebylo dokonáno tajemství naší naděje. Společně s tímto hnusným a pravdu znásilňujícím odsuzujeme Appolinaria, tajného vůdce zloby, který bezectně tvrdil, že prý Pán přijal tělo bez duše i rozumu, čímž rovněž naváděl na myšlenku, že bylo pro nás vykonáno nedokonalé spasení. Taktéž i při Theodosiji, synu Arkadiově, císaři našem, shromážděnými po prvé v městě Efezu dvěma sty bohonosných otců vyložené učení jako nezničitelnou moc zbožnosti se souhlasem zapečeťujeme kážíce jediného Krista Syna Božího vtěleného a vyznávajíce i tu, jež ho bez semena porodila, neposkvrněnou vždycky Pannu za vlastní a pravou Bohorodici, kdežto nerozumné rozdělení Nestoriovo zavrhujeme, jako z údělu Božího odloučené, neboť on učí, že jeden Kristus je odděleně člověk a odděleně Bůh, a obnovuje tím židovskou pohanu. Pravoslavně potvrzujeme také i v oblastním městě Chalcedonu při Marcianu, císaři našem, šestistytřiceti Bohem vyvolenými otci napsané vyznání víry, které celému světu velehlasně zvěstovalo jednoho Krista Syna Božího, majícího dvě přirozenosti a oslavovaného v těchto dvou přirozenostech, kdežto domýšlivého Eutychia, který pravil, že veliké tajemství spasitelného díla se událo přízrakem, jako něco obludného a jako nákazu z posvátné ohrady Církve vytrhlo a s ním pak též Nestorija a Dioskora, z nichž jeden byl obhájcem a bojovníkem rozdělení, druhý však smíření, kteří se s protichůdných stran bezectnosti zřítili do jedné propasti zkázy a bezbožnosti. Dále pak stošedesátipěti bohonosných otců, shromážděných v tomto císařském městě při Justinianovi, blažené paměti císaři našem, zbožné výroky jako od Ducha pronesené, známe a své potomky jim učíme. A oni Theodora Mopsuetského, Nestoriova učitele, a Origena a Didyma a Euagria, kteří obnovili hellenské báchorky a opět nám před oči postavili putování a proměny některých těl a duší v obrazivosti snů blouznivého rozumu, zaútočili bezectně a v nezdravém myšlení na vzkříšení mrtvých, dále to, co napsal Theodorit proti pravé víře a proti dvanácti kapitolám blaženého Cyrila a tak zvaný dopis Jovův, společně odevzdali prokletí a zavrhli. A nedávno při císaři našem, blažené paměti, Konstantinovi, v tomto sídelním městě shromážděného šestého sněmu vyznání víry, jež větší váhu získalo, když zbožný císař rozhodnutí onoho sněmu svou pečetí pro hodnověrnost na všechny věky potvrdil, znovu se zavazujeme bez porušení zachovávati. Ono bohumile objasnilo, že jsme povinni vyznávati dvě přirozené vůle nebo chtění a dvě přirozené činnosti ve vtěleném pro naše spasení jediném Pánu našem Ježíši Kristu, pravému Bohu; ty pak, kdož pravé dogma pravdy zvrátili a jedinou vůli a jedinou činnost v jediném Pánu Bohu našem Ježíši Kristu lidem ukázali, na soudu zbožnosti obvinilo jak Theodora (biskupa) Faranského, Kyra Alexandrijského, Honoria Římského, Sergija, Pyrra, Pavla, Petra, kteří byli představiteli církve v tomto městě, od Boha spaseném, Makarije, antiochijského biskupa, žáka jeho Štěpána a nerozumného Polychronije, tímto způsobem zachovávajíc nedotknutelným společné tělo Krista Boha našeho. Krátce řečeno ustanovujeme, aby víra všech mužů, kteří se v Církvi oslavili a byli světly ve světě, držíce slovo života, byla pevně zachovávána a zůstala do konce věků nezvratitelnou, společně s jejich spisy a dogmaty od Boha předanými. Zamítáme a proklínáme všechny, kdož od nich byli zamítnuti a prokleti, jako nepřátele pravdy, marně skřípějící proti Bohu a usilující nepravdu povýšiti na vrch. Kdokoliv by nezachovával a nepřijal shora řečená dogmata zbožnosti, tak nesmýšlel a nekázal, nýbrž se pokusil jíti proti nim, takový budiž proklet, dle rozhodnutí dříve učiněných od shora jmenovaných svatých a blažených otců, budiž jako cizí vyloučen a vyvržen z řad křesťanských. Neboť jsme zcela rozhodli ve smyslu toho, co dříve bylo usneseno, a žádným způsobem jsme nemohli ani ničeho přidávati ani ubírati.

·Pravidlo 2. (VI. všeobecného sněmu) ³⁶

·Za překrásné a krajně pozoruhodné uznal tento svatý sněm i to, aby od nyní k uzdravení duší a vyléčení z vášní zůstalo pevných a nezničitelných osmdesátpět pravidel, jež jsme přijali a jež potvrdili před námi svatí a blažení otcové a nám předali jménem svatých a slavných apoštolů. Ježto v těchto pravidlech je nám přikázáno přijímati ustanovení oněch svatých apoštolů, prostřednictvím Klimenta předaná, v něž kdysi jinak smýšlející lidé vnesli ke škodě církve něco podvrženého a cizího zbožnosti, což nám zatemnilo krásu božského učení, odkládáme dobře to uváživše pro poučení a chránění křesťanského stádce ona Klimentova ustanovení, nijak nedopouštějíce plodů bludařského lžiučení a nevměšujíce je do čistého a dokonalého apoštolského učení. Souhlasem naším zapečeťujeme také všechna ostatní posvátná pravidla, vydaná od svatých a blažených otců našich to jest; třistaosmdesáti bohonosných otců, shromážděných v Nicei; také od otců shromážděných v Ankyře a Neocaesarei, jakož i v Gangře, kromě toho v Antiochii Syrské a v Laodicei Frygijské; dále pak stopadesáti otců, kteří se sešli v tomto Bohem chráněném a sídelním městě; a dvouset otců shromážděných po prvé v oblastním městě Efezu; a šestisettřiceti svatých a blažených otců, shromážděných v Chalcedonu; a od shromážděných v Sardice a v Karthageně; a dále od shromážděných opět v tomto od Boha spaseném a sídelním městě při Nektariovi, představiteli tohoto sídelního města a při Theofilovi Alexandrijském, arcibiskupovi; taktéž pravidla Dionisije, arcibiskupa velikého města Alexandrie, Petra, Alexandrijského arcibiskupa a mučedníka, Řehoře, biskupa Neocaesarijského, divotvůrce; Athanasije, arcibiskupa Alexandrijakéno, Basila, arcibiskupa Caesaree Kappadocijské, Řehoře, biskupa Nisského; Řehoře Bohoslovce; Amfilochije Ikonijského; prvního Timotheje, arcibiskupa Alexandrijského; Theofila, arcibiskupa téhož velikého města Alexandrie, Cyrilla, arcibiskupa Alexandrijského, a Gennadije, patriarchy tohoto Bohem chráněného a sídelního města; dále pak pravidlo, jež vydal Cyprian, arcibiskup africké země a mučedník a sněm, který byl při něm; zachováváno bylo v místech dříve vzpomenutých představitelů a pouze u nich podle jejich zděděného zvyku. Nikomu nebudiž dovoleno shora označená pravidla měniti nebo rušiti, nebo mimo předložená pravidla přijímati jiná, s podvrženými nadpisy, jež sestavili nějací lidé, kteří se opovážili kormidlovati pravdou. Jestliže bude někdo usvědčen, že se pokusil změniti některé ze shora jmenovaných nebo zvrátiti je, takový je povinen nésti dle pravidla epitimii, jakou ono stanoví a tak bude léčen z toho, čím se provinil.

·Pravidlo 3. ³⁷ (VI. všeobecného sněmu)

·Vzhledem k tomu, že zbožný a Krista milující císař náš navrhl tomuto svatému a všeobecnému sněmu, aby příslušníci duchovenstva, poskytující božské dary druhým, byli čistí a bezúhonní služebníci a hodni duchovní oběti velikého Boha, kterýž je i oběť i Velekněz, a očistili se od skvrny, jež na nich lpí z nezákonitých manželství, a že k té věci členové nejsvětější římské církve, navrhovali zachovávati přísný předpis, avšak podřízení stolci tohoto Bohem chráněného a sídelního města předpis lidumilnosti a blahovůle, my otcovsky a současně bohumile spojivše to i ono v celek, abychom neučinili dobrotu slabostí a přísnost krutostí, zvláště při takových okolnostech, kdy hříšný pád z nevědomosti zasahuje nemalý počet lidí, souhlasně stanovíme, aby ti, kdož uzavřeli druhý sňatek a do patnáctého dne uplynulého měsíce ledna, minulého čtvrtého indiktu, roku šesttisícstodevadesátdevět, zůstali v zotročení hříchem a nechtěli z něho vystřízlivěti, byli kanonicky svrženi ze své hodnosti. Co se týká těch, kteří třebas padli do takového hříchu druhého manželství, Přesto však před tímto naším rozhodnutím užitečné seznali a zlo od sebe odsekli a nepříslušné a nezákonné spojení daleko odvrhli, nebo jimž ženy z druhého manželství již zemřely a kteří přitom vzhlédli k obrácení, znovu se učíce mravní čistotě, rychle uniknuvše svým dřívějším nezákonitostem, ať jsou kněží či jáhni, bylo o těchto rozhodnuto, aby se zdržovali každé posvátné služby nebo úkonu přebývajíce v epitimii (zákazu) nějaký určitý čas, avšak užívajíce cti sedění a stání spokojeni seděním vpředu a plačíce před Pánem, aby jim odpustil hřích neznalosti. Neboť by nebylo vhodné, aby druhým žehnal ten, kdo je povinen léčiti své vlastní rány. Ty, kdož se oženili s jednou ženou, byla-li jimi pojatá vdovou, jakož i ty, kteří po rukopoložení uzavřeli první manželství, to je presbytery, jáhny a podjáhny, po jejich odstranění z posvátné služby na nějakou krátkou dobu a po epitimii (zákazu) znovu ustanovovati na jejich vlastní stupeň se zákazem povyšovati je na jiný vyšší stupeň ovšem samozřejmě po roztržení nesprávného soužití. Avšak toto jsme stanovili pro ty, kdož jak řečeno, do patnáctého dne měsíce ledna, čtvrtého indiktu, byli usvědčeni ze shora uvedených vin, a pouze pro duchovní osoby. Od nyní pak stanovíme a obnovujeme pravidlo, jež zní: Kdo po křtu byl dvakrát ženat nebo měl družku, nemůže býti biskupem ani knězem ani jáhnem ani vůbec v počtu duchovního stavu; ³⁸ také kdo se oženil s vdovou nebo rozvedenou nebo hříšnicí nebo otrokyní nebo herečkou nemůže býti biskupem ani knězem ani jáhnem ani vůbec v počtu duchovenského stavu. ³⁹

·Pravidlo 4. (VI. všeobecného sněmu) ⁴⁰

·Jestliže některý biskup nebo kněz nebo jáhen nebo podjáhen nebo žalmista nebo zpěvák nebo vrátný obcoval se ženou, Bohu posvěcenou, budiž svržen ze své hodnosti, neboť zhanobil Kristovu nevěstu; je-li to laik, budiž vyloučen z církevního obecenství.

·Pravidlo 5. (VI. všeobecného sněmu)

·Nikdo z duchovenského stavu, kdo nemá při sobě žijící osoby, na něž nepadá podezření, vyznačené v pravidle, ⁴¹ ať k sobě nebéře ženu nebo služebnici, chráně tím sebe před výtkami. Jestliže někdo naše ustanovení přestoupí, budiž svržen. Totéž ať zachovávají kastráti, chráníce se před popíráním. Avšak ti, kdož přestoupí toto, budou-li z duchovních, buďtež svrženi, budou-li to laici, odloučeni ze sv. přijímání.

·Pravidlo 6. (VI. všeobecného sněmu) ⁴²

·Vzhledem k tomu, že bylo řečeno v apoštolských pravidlech, že ze svobodných duchovních osob pouze žalmisté a zpěváci mohou uzavírati manželství, ⁴³ zachovávajíce toto, stanovíme: Od nyní ani podjáhnu ani jáhnu ani knězi není dovoleno potom, kdy bylo nad ním vykonáno rukopoložení, vstupovati v manželské soužití. Odváží-li se tak učiniti, budiž svržen. Chce-li někdo z budoucích duchovních oddati se se ženou podle manželského zákona, učiní tak před rukopoložením na podjáhna nebo jáhna nebo kněze.

·Pravidlo 7. (VI. všeobecného sněmu)

·Dozvěděli jsme se, že v některých církvích jáhni mají církevní funkce a proto někteří z nich odváživše se drzosti a svévole, sedí před kněžími, pročež stanovíme: Jáhen třebas by měl důstojenství, to jest nějakou církevní funkci, nemůže zaujímat místo před knězem mimo případ, že v zastoupení svého patriarchy nebo metropolity přijede v nějaké záležitosti do jiného města, neboť tehdy jako zástupce bude ctěn. Kdo se odváží činiti tak s násilím a prudkostí, budiž se svého stupně degradován, jako poslední ze všech, kteří mají tutéž hodnost jako on v církvi. Neboť Pán učením přesvědčuje, že nemáme milovati sedění na předních místech, jak je uvedeno u svatého evangelisty Lukáše, slovy samého Pána našeho a Boha. Neboť on pověděl pozvaným toto podobenství: Kdybys byl od někoho pozván na svatbu, nesedej na předním místě, ať by snad vzácnější než ty nebyl pozván od něho. A přijde ten, kterýž tebe i onoho pozval, řekl by tobě: Dej tomuto místo. A tehdy počal bys s hanbou na posledním místě seděti. Ale když bys byl pozván, jda, posaď se na posledním místě. A kdyby přišel ten, kterýž tebe pozval, řekl by tobě: Příteli, posedni výše, tedy budeš míti chválu před spolustolícími. Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen, a kdož se ponižuje, bude povýšen. (Luk 14,7-12) Totéž budiž zachováváno i v ostatních hodnostech duchovního stavu. Neboť my víme, že důstojenství a funkce duchovní jsou vyšší než funkce, vztahující se ke světu. To jest hodnost presbytera je důležitější než velikého ekonoma nebo ekdika.

·Pravidlo 8. (VI. všeobecného sněmu)

·Přejíce si ve všem zachovávati to, co stanovili svatí otcové naši, obnovujeme rovněž pravidlo, ⁴⁴ jež nařizuje, aby se každoročně konaly sněmy biskupů každé oblasti tam, kde biskup metropolie uzná za vhodné. Avšak ježto z důvodu vpádů barbarů a z jiných nahodilých překážek nemají představitelé církví možnosti svolati sněmy dvakrát do roka, bylo rozhodnuto: Podle možnosti budiž pro církevní záležitosti rozhodně sněm shora jmenovaných biskupů jedenkrát v roce mezi svatým svátkem Paschy a mezi koncem měsíce října každého roku v tom městě, jež, jak výše řečeno, určí biskup metropolie. Avšak biskupům, kteří se nedostaví na sněm, ač jsou ve svých městech a přitom jsou zdrávi a nemají žádného naléhavého a neodkladného zaměstnání, budiž vyslovena v bratrské lásce důtka.

·Pravidlo 9. (VI. všeobecného sněmu)

·Žádný duchovní nesmí držeti krčmu. Není-li mu dovoleno choditi do krčmy, tím spíše, aby v ní posluhoval druhým a zaměstnával se tím, co mu nepřísluší. Jestliže někdo toho učiní, buď ať přestane, anebo budiž svržen.

·Pravidlo 10. (VI. všeobecného sněmu)

·Biskup nebo kněz nebo jáhen, který béře úroky čili tak zvaná procenta, buď ať přestane, anebo budiž svržen.

·Pravidlo 11. (VI. všeobecného sněmu) ⁴⁵

·Žádný příslušník duchovenského stavu nebo laik nesmí jísti přesné chleby, dávané Židy, ani se s nimi družiti ani je v nemocech volati a přijímati od nich léčení, ani se společně s nimi v lázních koupati. Odváží-li se někdo toto učiniti, je-li duchovní budiž svržen, laik budiž odloučen od sv. přijímání.

·Pravidlo 12. (VI. všeobecného sněmu) ⁴⁶

·Dozvěděli jsme se, že v Africe a Lybii a v jiných místech někteří z tamních bohumilých představitelů (v pravidle užito místo "biskupů") i po vykonané nad nimi chirotonii nezanechali společného života se svými manželkami a stávají se tak úrazem a pohoršením pro druhé. Majíce pak usilovnou péči, aby vše bylo zařízeno na prospěch svěřeného stádce, uznali jsme za dobré, aby od nyní se nedálo nic podobného. Toto nepravíme proto, aby apoštolský zákon byl odložen nebo převrácen, ale v péči o lepší zdokonalování lidí a o to, abychom nepřipustili žádných výtek vůči duchovnímu povolání, neboť praví apoštol: "Všecko k slávě Boží čiňte. Bez úrazu buďte i Židům i Řekům i církvi Boží. Jakož i já ve všem líbím se všechněm, nehledaje v tom svého užitku, ale mnohých, aby spaseni byli. Následovníci moji buďte, jako i já Kristův". (1.Kor 10,31-33; 11,1) Bude-li někdo přistižen, že tak činí, budiž svržen.

·Pravidlo 13. (VI. všeobecného sněmu) ⁴⁷

·Ježto jsme se dozvěděli, že v římské církvi jako pravidlo se předává, že ti, kdož mají býti učiněni hodnými rukopoložení na jáhna nebo kněze, se zavazují, aby se více nestýkali se svými ženami, povolujeme, následujíce dávné pravidlo apoštolského zřízení a řádu, aby soužití duchovních dle zákona i v budoucnu zůstalo nedotčeným, aby nebyl nikdy roztržen jejich svazek se ženami, a nebyli zbavováni vzájemného styku ve vhodnou dobu. Tudíž jestli se někdo jeví hodným rukopoložení na podjáhna, nebo jáhna nebo kněze, nebudiž mu překážkou k uvedení na tento stupeň soužití se zákonitou manželkou. Nebudiž od něho v době rukopoložení vyžadován závazek, že se bude zdržovati zákonného obcování se svou ženou, abychom tak nebyli nuceni urážeti Bohem ustanovené a jím v jeho příchodu požehnané manželství. Neboť hlas evangelia volá: "Což Bůh spojil, člověk nerozlučuj." (Mat 19,6) A apoštol učí: "Poctivéť je u všech manželství a lože neposkvrněné". Taktéž "Přivázáns k ženě? Nehledej rozvázání". (1.Kor 7,27) Víme, že shromáždění v Karthageně, majíce péči o čistotu života duchovenstva, nařídili, aby podjáhni, dotýkající se sv. tajin, a jáhni a kněží, době své služby se zdržovali od svých manželek. Tak i my zachovávejme podobně to, co od apoštolů bylo předáno a od dávných časů zachováváno, znajíce čas každé věci a zvláště postu a modlitby. Ti, kdož stojí před oltářem v době, kdy přistupují ke svátosti, mají býti zdrženliví ve všem, aby mohli přijati od Boha, čeho v prostotě prosí. Odváží-li se někdo, jednaje proti pravidlům apoštolským, někoho z duchovních, to je kněží nebo jáhnů nebo podjáhnů, zbavovati svazku a styku se zákonitou ženou, budiž svržen, podobně vyhání-li kněz nebo jáhen pod záminkou zbožnosti svou ženu, budiž odloučen z posvátného sloužení; pakliže zůstane v tom úporným, budiž svržen.

·Pravidlo 14. (VI. všeobecného sněmu) ⁴⁸

·Pravidlo svatých bohonosných otců našich budiž zachováváno i v tomto: Nebudiž na kněze rukopoložena osoba mladší třiceti let, třebas byla velmi hodná, nýbrž nutno odložiti do stanoveného věku. Neboť Pán Ježíš Kristus se dal pokřtíti v třiceti letech a započal učiti. Podobně též jáhen před dvacátýmpátým rokem a diakonisa před čtyřicátým rokem nebuďtež ustanovováni.

·Pravidlo 15. (VI. všeobecného sněmu)

·Podjáhen budiž ustanovován ne před dvacátým rokem věku. Bude-li někdo ustanoven v jakékoliv duchovní hodnosti před určeným věkem, budiž svržen.

·Pravidlo 16. (VI. všeobecného sněmu)

·Vzhledem k tomu, že v knize Skutků apoštolských je zpráva že apoštolé stanovili sedm jáhnů, pročež otcové neocaesarejského sněmu ve svých vydaných pravidlech se zřejmě domnívali, že má býti zpravidla sedm jáhnů, třebas by to bylo i ve velmi velkém městě, jsouce o tom přesvědčeni knihou skutků, my s toho důvodu srovnali jsme myšlenku otců s výrokem apoštolů a shledali jsme, že řeč u nich není o mužích sloužících tajinám, nýbrž o sloužení v potřebách stolů. Neboť v knize Skutků je napsáno takto: "A v těch dnech, když se rozmnožovali učedlníci, stalo se reptání Řeků proti Židům, že by zanedbávány byly v přisluhování vezdejším vdovy jejich. Tedy dvanácte svolavše množství učedlníků, řekli: Není slušné, abychom my, opustíce slovo Boží, přisluhovali stolům. Protož, bratří, vyberte z sebe mužů sedm dobropověstných, plných Ducha svatého a moudrosti, jimž bychom poručili tu práci. My pak modlitby a služby slova pilni budeme. I líbila se ta řeč všemu množství. I vyvolili Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, a Filipa, a Prochora, a Nikánora, a Timona, a Parména, a Mikuláše Antiochenského, k víře v nově obráceného. Ty postavili před obličejem apoštolů". (Skut 6,1-6) Vysvětluje toto učitel církve Jan Zlatoústý, takto káže: Jest hodno podivu, jak se lid nerozdělil při volbě mužů, jak neodmítnul apoštoly. Ale nutno věděti, jakou hodnost měli tito mužové a jaké přijali rukopoložení. Zda stupeň jáhenský? Toho však tehdy nebylo v církvích. Zda úřad kněžský? Avšak nebylo žádného biskupa, byli pouze apoštolé. Pročež myslím, že ani jméno jáhnů ani kněží nebylo známé a užívané. Na základě tohoto i my hlásáme, že shorařečených sedm jáhnů nelze považovati za služebníky tajin dle vyloženého učení, ale jsou to lidé, jimž byla poručena správa obecných potřeb tehdy shromážděných věřících. V tom případě byli pro nás vzorem lidumilnosti a péče o potřebné.

·Pravidlo 17. (VI. všeobecného sněmu)

·Ježto duchovní různých církví zanechavše své církve, v nichž byli ustanoveni, přešli k jiným biskupům, a bez vůle svého biskupa byli ustanoveni v cizích církvích, takže se projevili jako nepokorní, stanovíme, že od měsíce ledna uplynulého čtvrtého indiktu žádná z duchovních osob jakékoli hodnosti nemá práva bez propustného listu svého biskupa býti ustanovena v jiné církvi. Kdo to od nyní nebude zachovávati a tak poníží toho, kdo nad ním vykonal rukopoložení, budiž svržen jak on, tak ten, kdo ho nesprávně přijal.

·Pravidlo 18. (VI. všeobecného sněmu)

·Duchovním, kteří v důsledku vpádu barbarů nebo pro jiné okolnosti opustili svá místa, nařizujeme, aby se, až přestanou okolnosti nebo barbarské vpády, jež se staly příčinou jejich vzdálení, vrátili do svých církví a tyto neopouštěli na dlouhou dobu bez důvodu. Jestliže někdo zůstane v nepřítomnosti proti tomuto pravidlu, budiž zbaven úřadu, dokud se nevrátí do své církve. Totéž postihne i biskupa, který ho přijal.

·Pravidlo 19. (VI. všeobecného sněmu)

·Představitelé církví jsou povinni po všechny dny, nejvíce však ve dnech nedělních učiti všechny duchovní a věřící slovům zbožnosti, vybírajíce z božského Písma chápání a vysvětlování pravdy a nepřekračujíce už stanovené hranice a podání bohonosných otců. Bude-li vykládáno slovo Písem, nechť je jinak nevysvětlují, než jak je vyložili světla a učitelé církve ve svých spisech, a tím nechť se spokojí víc, než sestavováním vlastních slov, aby při nedokonalém umění tohoto nevzdálili se od toho, co náleží. Neboť prostřednictvím učení shorařečených otců lidé získávají poznání dobra, jež je hodno následování, a neužitečnosti, jíž se nutno varovati, a napravují svůj život k lepšímu a netrpí neduhem nevědomosti, nýbrž chápajíce učení, nabádají sebe k odklonu od zla obávajíce se hrozících trestů a přispívají ke svému spasení.

·Pravidlo 20. (VI. všeobecného sněmu)

·Není povoleno biskupovi, aby v jiném městě, jež mu nepřísluší, učil veřejně. Bude-li někdo zpozorován, že tak činí, ať přestane býti biskupem a koná funkce kněžské.

·Pravidlo 21. (VI. všeobecného sněmu)

·Jestliže ti, kdož se provinili proti pravidlům a za to byli podvrhnuti úplnému a trvalému svržení své hodnosti a vypuzeni do stavu laického, přistupujíce dobrovolně k pokání odvrhnou hřích, pro nějž byli zbaveni milosti, a sebe od něj úplně oddálí, buďtež postřiženi dle vzoru duchovenstva. Pakliže si sami tohoto nepřejí, nechť si dají růst vlasy jako laici, neboť dali přednost světskému počínání před životem nebeským.

·Pravidlo 22. (VI. všeobecného sněmu)

·Ti, kdož byli ustanoveni biskupy nebo na jakýkoli duchovní stupeň za peníze a nikoliv po šetření a volbě na základě vzorného života, nařizujeme svrhnouti, a také ty, kteří je ustanovili.

·Pravidlo 23. (VI. všeobecného sněmu)

·Nikdo z biskupů nebo kněží nebo jáhnů podávaje přečisté přijímání ať nepožaduje po přijímajících peníze nebo něco jiného. Neboť milost nelze prodávati, a my za peníze nepředáváme posvěcení Ducha, nýbrž je nutno poskytovati ji nezištně těm, kdož jsou hodni toho daru. Jestliže někdo z příslušníků duchovenstva bude zpozorován, že požaduje jakoukoliv odměnu od toho, komu podává přečisté přijímání, budiž svržen jako stoupenec Simonova bloudění a nešlechetnosti.

·Pravidlo 24. (VI. všeobecného sněmu) ⁴⁹

·Žádnému z příslušníků duchovenstva a mnichů není dovoleno choditi na koňské dostihy nebo se účastniti divadelních her. Bude-li někdo z duchovních pozván na svatbu, jakmile se počne tanec, sloužící k oklamání, ať vstane a ihned se vzdálí, neboť tak nám ukládá učení otců našich. Bude-li kdo v tomto usvědčen, nechť přestane nebo nechť bude svržen.

·Pravidlo 25. (VI. všeobecného sněmu)

·Společně s ostatními obnovujeme i to pravidlo, ⁵⁰ které přikazuje, aby církevní obce v každé církvi, jež jsou na vesnicích nebo v předměstích nezbytně zůstávaly pod mocí svých řídících biskupů, zvláště jestli během třiceti let nesporně je měli ve své správě a pravomoci. Pak-li před uplynutím třiceti let byl nebo bude pro ně nějaký spor, dovoluje se tomu, kdo se cítí zkrácen, zahájiti o tom řízeni před oblastním sněmem.

·Pravidlo 26. (VI. všeobecného sněmu) ⁵¹

·Presbyter, který z nevědomosti uzavřel nesprávné manželství, ať užívá kněžské stolice souhlasně s tím, co je nám stanoveno posvátným pravidlem, ⁵² ale nechť se zdržuje ostatních kněžských úkonů, neboť takovému bylo odpuštěno. Nepřísluší tomu, kdo je nucen léčiti vlastní rány, aby žehnal druhému. Neboť požehnání je předávání posvěcení, kdo však tohoto nemá pro hřích nevědomosti, jak by mohl udíleti druhému? Pročež nežehná ani všechny ani jednotlivce, a nechť nerozděluje druhým Tělo Páně ani nekoná druhou službu, ale jsa spokojen kněžským místem, nechť se slzami prosí Pána, aby mu odpustil hřích neznalosti. Samozřejmě je jasné, že takové nesprávné manželství se ruší, a muž nebude míti žádného styku s tou, pro níž pozbyl práva na výkon duchovní funkce.

·Pravidlo 27. (VI. všeobecného sněmu) ⁵³

·Nikdo z příslušníků duchovenstva nechť se neobléká do nevhodného šatu ani přebývaje v městě ani na cestách, ale každý z nich nechť užívá oděvu určeného pro ty, kdož jsou v kleru. Kdo se proti tomu proviní, budiž zbaven výkonu posvátné služby po jeden týden.

·Pravidlo 28. (VI. všeobecného sněmu)

·Ježto jsme se dozvěděli, že v rozličných církvích podle jakéhosi zakořeněného zvyku přinášejí do oltáře hrozny, a duchovenstvo připojuje je k nekrvavé oběti přinášení, a tak oboje dohromady rozdělují lidu. Proto uznáváme za nutné, aby to napříště nikdo z duchovenstva nečinil, nýbrž ať se lidu podává jedno přinášení k oživení a k odpuštění hříchů. Přinášení hroznů, ať kněží přijímají jako prvotiny a žehnají je zvlášť a odevzdávají těm, kdož je žádají jako díkůčinění Dárci plodů, jimiž z ustanovení Božího těla naše rostou a jsou živa. Spáchá-li někdo z duchovenstva něco proti tomuto příkazu, budiž svržen se své hodnosti.

·Pravidlo 29. (VI. všeobecného sněmu)

·Pravidlo otců karthagenského sněmu přikazuje, aby posvátný úkon oltáře (tj. božská liturgie) byl vykonáván nejinak než lidmi lačnými, kromě jediného dne v roce, kdy se koná večeře Páně. ⁵⁴ Tito svatí otcové možná z některých příčin učinili takové rozhodnutí užitečným pro církev. A ježto nás nikdo nenabádá, abychom zanechali zbožnou přísnost následujíce apoštolská a otcovská podání, stanovíme, že nepřísluší ve velký půst ve čtvrtek posledního týdne promíjeti postění a tak celý veliký půst znevažovati.

·Pravidlo 30. (VI. všeobecného sněmu)

·Ve snaze, aby vše bylo učiněno k budování církve, rozhodli jsme se usměrniti i duchovenstvo v jinonárodních církvích. Z toho důvodu jestliže považují za nutné jíti dále než apoštolské pravidlo, ⁵⁵ jež zakazuje vypuzovati svou ženu pod záminkou zbožnosti, a domnívají se, že je potřebí učiniti více, než je stanoveno, pročež v souhlase se svými manželkami odříkají se vzájemného obcování, stanovíme, aby neměli více s nimi soužití a to pod nižádným způsobem, aby nám tak projevili naprostý důkaz svého slibu. Toto jsme jim povolili pro nic jiného, než pro jejich malomyslné smýšlení a dále pro cizí a neuspořádané mravy.

·Pravidlo 31. (VI. všeobecného sněmu)

·Stanovíme, aby duchovní, sloužící nebo křtící v modlitebních síních uvnitř domů, činili tak nejinak, než se schválením místního biskupa. Proto, kdyby některý duchovní nezachovával toto tímto způsobem, budiž svržen.

·Pravidlo 32. (VI. všeobecného sněmu) ⁵⁶

·Do vědomosti naší došlo, že v arménské církvi ti, kdož vykonávají nekrvavou oběť, přinášejí na svatém prestolu pouze víno, nerozřeďujíce je vodou a uvádějíce na své ospravedlnění učitele církve Jana Zlatoústého, který ve výkladu evangelia Matoušova praví toto: Proč nikoliv vodu pil vzkříšený Pán, nýbrž víno? Proto, aby s kořenem vyrval jiný nectný blud. Neboť někteří užívají v tajině vodu, pročež ukazuje, že užil vína i tehdy, kdy tajinu předával, i po vzkříšení, kdy zval k prostému stolování bez tajiny a poukazuje na to, praví: "plodu vinného kořene" (Mat 26,29); vinná réva dává víno a nikoliv vodu. Z toho vyvozují, že prý tento učitel odmítá směšování vody ve svatém obětování. Aby tito napříště nebyli ovládáni neznalostí, podáváme pravoslavný výklad tohoto otce. Ježto byl dávný špatný blud hydroparastatů, to jest vodopřinášečů, kteří ve svém přinášení obětí místo vína užívali pouze vody, tento bohonosný muž, vyvraceje nezákonité učení tohoto bludařství a poukazuje na to, že jdou přímo proti apoštolskému podání, použil shora uvedená slova. Neboť i on své církvi, nad níž mu byla svěřena pastýřská správa, předal, aby byla přibrána voda do vína, když se má vykonati nekrvavá oběť, ukazuje na spojení krve a vody, jež vytekla z přečistého boku Vykupitele našeho a Spasitele Krista Boha k oživení celého světa a k vykoupení z hříchů. A ve všech církvích, kde svítila duchovní světla, tento Bohem odkázaný obřad se zachovává. Rovněž i Jakub, Krista Boha našeho bratr podle těla, jemuž jako prvnímu byl svěřen prestol jerusalemské církve, a Basil Caesarejské církve arcibiskup, jehož sláva proběhla celým světem, písemně nám předali tajemný posvátný obřad a přikázali, aby v božské liturgii byla do svatého kalichu nalévána voda a víno. A v Karthageně shromáždění ctihodní otcové řekli přesně tato slova: Nebudiž ve svaté tajině přinášeno nic jiného více, než tělo a krev Páně, jak sám Pán odkázal, to jest chléb a víno vodou zředěné. Jestliže některý biskup nebo kněz činí nikoli podle od apoštolů přikázaného řádu a nesjednocuje vodu s vínem a tak přináší přečistou oběť, budiž svržen jako ten, kdo neúplně koná tajinu a porušuje podání novotářstvím.

·Pravidlo 33. (VI. všeobecného sněmu)

·Vzhledem k tomu, že jsme se dověděli, že se do duchovenstva v arménské církvi přijímají pouze ti, kdož jsou z kněžské rodiny, čímž oni, kteří tak činí, následují židovské zvyky, že někteří z nich nepřijavše duchovenského postřižení jsou ustanovováni zpěváky a žalmisty božského chrámu, stanovíme, že napříště není dovoleno, aby ti, kteří si přejí někoho ustanoviti duchovním, zkoumali napřed jeho rodinný původ, nýbrž šetříce zda jsou hodni vzhledem k měřítkům uvedeným v posvátných pravidlech býti připočteni k duchovenstvu, nechť je uvedou mezi služebníky církve, ať už pocházejí z posvěcených předků či nikoliv. Taktéž nikomuž nebudiž dovoleno s ambonu hlásati božská slova lidu jako ti, kdož jsou duchovními, leč tomu, kdo byl učiněn hodným vysvěcení s postřižením a obdrží požehnání od svého pastýře souhlasně s pravidly. Bude-li kdo zpozorován, že činí proti předepsanému: budiž vyloučen ze sv. přijímání.

·Pravidlo 34. (VI. všeobecného sněmu)

·Ježto posvátné pravidlo ⁵⁷ jasně hlásá, že zločin spiknutí nebo utvoření tlup je zcela zakázán i vnějšími zákony, tím spíše náleží zakázati, aby se toto nedálo v církvi Boží, i my snažíme se zachovati to nařízení, že úplně bude svržen ze svého stupně každý duchovní nebo mnich, o němž bude zjištěno, že se účastnil spiknutí nebo tlup, nebo činil úklady biskupům či spoluduchovním.

·Pravidlo 35. (VI. všeobecného sněmu)

·Nebudiž dovoleno žádnému z metropolitů po smrti biskupa, podřízeného jeho stolci, odnímati nebo si přisvojovati jeho jmění nebo jeho církve, nýbrž nechť je chráněno duchovenstvem té církve, jejímž představitelem byl zesnulý, do ustanovení jiného biskupa, leč by nezůstali vůbec kněží v oné církvi. Tehdy metropolita nechť je zachovává v celistvosti a vše odevzdá biskupu, který bude ustanoven.

·Pravidlo 36. (VI. všeobecného sněmu) ⁵⁸

·Obnovujíce ustanovení stopadesáti svatých otců, shromážděných v tomto Bohem chráněném a sídelním městě ⁵⁹ a šestisettřiceti shromážděných v Chalcedoně, ⁶⁰ stanovíme, že stolec cařihradský má stejná práva se stolcem dávného Říma a jako tento nechť je veleben v církevních věcech, jsa druhým po něm. Po tomto se řadí stolec velikého města Alexandrie, potom stolec antiochijský a za ním stolec města Jerusalema.

·Pravidlo 37. (VI. všeobecného sněmu)

·Poněvadž v různých dobách byly barbarské vpády, jež podrobily nevěřícím množství měst, takže představitel takového města nemohl zaujmouti po svém rukopoložení svůj stolec a usaditi se na něm jako duchovní představený a podle předaného obyčeje světiti duchovní a vše, co přísluší biskupovi vykonávati, v péči o čest a úctu k duchovenstvu a ve snaze, aby pohanské zotročení nikterak nepůsobilo škod církevním právům, rozhodli jsme, aby biskupové takto rukopoložení, kteří z uvedené příčiny nezaujali svůj stolec, nebyli za to odsuzováni, pročež nechť konají rukopoložení na různé stupně duchovenstva podle pravidel a užívají podle svého úřadu předního místa a každý jejich biskupský počin budiž uznáván za pevný a zákonný. Neboť hranice správy nesmějí býti zúženy nátlakem doby a překážkami zachování přesnosti.

·Pravidlo 38. (VI. všeobecného sněmu)

·Zachováváme i my pravidlo vydané našimi otci, jež zní: Jestliže bude císařskou mocí obnoveno nebo vybudováno město, nechť občanskému a územnímu rozdělení odpovídá i rozdělení církevních záležitostí (17. pravidlo IV. všeobecného sněmu.).

·Pravidlo 39. (VI. všeobecného sněmu) ⁶¹

·Ježto bratr a spoluslužebník náš Jan, biskup ostrova Cypru, společně se svým lidem z příčiny barbarských vpádů a aby se osvobodil z pohanského otroctví a věrně se podrobil žezlu křesťanského státu, přestěhoval se z uvedeného ostrovu do hellespontské oblasti z Prozřetelnosti lidumilného Boha a úsilím Krista milujícího a zbožného císaře našeho, stanovíme, aby byla zachována beze změn práva daná stolci jmenovaného muže od bohonosných otců, kdysi v Efesu shromážděných, aby měl nový Justinianopol práva Konstantinopole a zřízený v něm bohumilý biskup, aby byl v čele všech biskupů hellespontského území, a byl ustanovován od svých biskupů podle dávného zvyku. Neboť i bohonosní otcové naši rozhodli, aby byly zachovávány zvyky každé církve, a biskup města Kyzického je podroben představiteli řečeného Justinianopole podle vzoru všech ostatních biskupů, kteří jsou pod mocí shorařečeného bohumilého představitele Jana, od něhož, až bude zapotřebí, budiž ustanovován i biskup samého města Kyziku.

·Pravidlo 40. (VI. všeobecného sněmu) ⁶²

·Poněvadž připojení k Bohu pomocí odchodu od zmatků pozemských je velmi spasné, jsme povinni nikoliv bez prověření překotně přijímati ty, kdož si zvolili mnišský život, avšak i ve vztahu k nim zachovávati otci vydané ustanovení. Pročež nutno přijímati slib života v Bohu po úplném nabytí rozumu jako již pevný a pocházející z vědomí a úvahy. A tak ten, kdo má úmysl přijmouti mnišské jho, nebudiž mladší desíti let, avšak i o něm musí ten, kdo je v čele posouditi, není-li užitečnější prodloužiti mu lhůtu před uvedením do života mnišského a upevněním v něm. Neboť třebas veliký Basil ve svých posvátných pravidlech stanoví, aby byla zařazena do řádu panen ta, která dobrovolně sebe Bohu zasvěcuje a panenství vyvoluje, dokončila-li sedmnáctý rok, přesto následujíce příkladu pravidel o vdovách a diakonisách analogicky jsme rozhodli o shorařečeném počtu let pro ty, kdož si zvolily život mnišský. Neboť u božského apoštola je předepsáno, aby v církvi byly vdovy voleny ve stáří šedesáti let (1.Tim 5,9), a posvátná pravidla určují, aby diakonisa byla ustanovována ve věku čtyřiceti let, poněvadž bylo vzato na zřetel, že církev milostí Boží přijala velkou pevnost a rozkvět a věřící jsou v zachovávání božských přikázání pevni a spolehliví. Uváživše to dokonale, shodně stanovíme, aby ten, kdo má v úmyslu započíti dílo v Bohu, byl brzy poznamenán požehnáním milosti jako nějakou pečetí, čímž se mu napomůže, aby dlouho nevyčkával ani neváhal, naopak nadto bude nabádán k vyvolení dobrého a k upevnění v něm.

·Pravidlo 41. (VI. všeobecného sněmu) ⁶³

·Ti, kdož si přejí v městech nebo vesnicích vzdáliti se do samoty a rozjímati, jsou povinni napřed vejíti do monastýru, učiti se poustevnickému životu, podrobovati se během tří let představenému monastýru v bázni Boží, a ve všem, jak náleží, projevovati poslušenství a tak ukazovati své rozhodnutí k takovému životu; místní představený je bude prověřovati, zda z celého srdce dobrovolně se k němu přimykají. Potom ještě během roku jsou povinni trpělivě přebývati mimo uzavření, aby více se zjevil jejich úmysl. Jen tak prokáží plné osvědčení toho, že nikoliv pro vyhledávání marné slávy, nýbrž pouze pro pravé blaho usilují o tuto mlčenlivost. Po uplynutí toliké doby, setrvají-li v témž úmyslu, nechť vstoupí do uzavření, avšak jim se už nedovolí vycházeti dle libovůle z takového přebývání jenom, když toho bude vyžadovati veřejné sloužení nebo prospěch nebo jiná nutnost, hrozící dokonce smrtí, a to se souhlasem místního biskupa. Ty, kdož se odváží bez řečených příčin vyjíti ze svého obydlí, především nutno zavříti do jmenované poustevny i proti jejich vůli, načež postem a jinou přísností je polepšovati, ježto víme, že dle výroku v Písmu, "žádný, kdož vztáhne ruku svou k pluhu, ohlídal by se nazpět, není způsobný ke království Božímu." (Luk. 9,62)

·Pravidlo 42. (VI. všeobecného sněmu)

·O jmenovaných poustevnících, kteří v černých oděních a s dlouhými vlasy obcházejí města, přebývajíce uprostřed světských mužů a žen a znevažují svůj slib, stanovíme: Jestliže chtějí ostřihavše vlasy přijati podobu ostatního mnišstva, jest jim přikázati monastýr a přiřaditi k bratřím. Nebudou-li si toho přáti, vypuditi je úplně z měst, aby žili na poušti, podle níž obdrželi jméno.

·Pravidlo 43. (VI. všeobecného sněmu)

·Dovoleno je křesťanu zvoliti si odříkavý život a po opuštění velmi neklidné bouře pozemských záležitostí vstoupiti do monastýru a přijati mnišské postřižiny, třebas byl přistižen v nějakém hříšném pádu. Pravilť Spasitel náš: "Toho, kdož ke mně přijde, nevyvrhnu ven." (Jan 6,37) Poněvadž mnišský život zobrazuje nám život pokání, schvalujeme ho tomu, kdož se mu upřímně přimyká, a žádný dřívější životní způsob mu nebude překážeti, aby splnil svůj úmysl.

·Pravidlo 44. (VI. všeobecného sněmu) ⁶⁴

·Mnich, usvědčený ze smilstva, anebo pojme-li ženu v manželský svazek a soužití, nechť podléhá podle pravidel epitimii pro smilníky.

·Pravidlo 45. (VI. všeobecného sněmu)

·Vzhledem k tomu, že jsme se dozvěděli, že v některých ženských monastýrech ty, kdož přivádějí ženy, které mají býti učiněny hodnými oné posvátné hodnosti, napřed je oblékají do hedvábných pestrých šatů a dále jim dávají šperky poseté zlatem a drahými kameny, a když takto přistoupí k oltáři, snímají s nich tak nádherný oděv a ihned se nad nimi vykonává požehnání stavu mnišského a oblékají je do černého šatstva, stanovíme tudíž, aby napříště se tak nedálo. Neboť není vhodné, aby ta, která z vlastního rozhodnutí odložila všechny pozemské rozkoše, zamilovala si život v Bohu, upevnila se v něm nezvratnými myšlenkami a tak k monastýru přišla, byla skrze takové pomíjející a mizející ozdoby navracována k vzpomínání na to, co již odevzdala zapomenutí, a ukázala by se váhající a zmatena v duši, podobna vlnám se potápějícím, sem tam zmítaným, tak, že někdy i prolévajíc slzy neprojevuje tím srdeční zkroušenost, nýbrž i jestliže, jak je jí vlastní, uroní některou malou slzu, bude se zdát těm, kteří ji spatří, že pochází ne tak z touhy po díle mnišském, jako z loučení se světem a s tím, co je ve světě.

·Pravidlo 46. (VI. všeobecného sněmu)

·Ženy, které si zvolily mnišský život a byly určeny do monastýru, napříště nemohou vycházeti. Jestliže budou nuceny nevyhnutelnou potřebou tak učiniti, nechť se stane s požehnáním a souhlasem představené, ale ani tehdy nesmějí vycházeti samy, nýbrž s některými stařenkami a s předními v monastýru podle příkazu igumenie. Nocovati mimo monastýr vůbec se jim nepovoluje. Také mužové trávící mnišský život, nechť vycházejí, jeví-li se potřeba, s požehnáním toho, jemuž je svěřeno vedení. Proto ti, kdož by přestoupili námi nyní vydané rozhodnutí, mužové či ženy, buďtež podrobeni zaslouženým epitimiím.

·Pravidlo 47. (VI. všeobecného sněmu)

·Ani žena v mužském monastýru, ani muž v ženském ať nespí, neboť věřící musejí býti mimo jakýkoliv úraz a pohoršení a zařizovati svůj život se vší náležitostí a přidržováním Pána. (1.Kor. 7,35) Učiní-li tak duchovní, budiž zbaven úřadu, laik odloučen od sv. přijímání.

·Pravidlo 48. (VI. všeobecného sněmu)

·Žena toho, komu je udělována hodnost biskupská, napřed podle dohody se rozlučuje od svého muže a po jeho rukopoložení na biskupa nechť vstoupí do monastýru, daleko od sídla tohoto biskupa vybudovaného, a nechť ji biskup vydržuje. Ukáže-li se hodnou, budiž ustanovena v hodnost diakonisy.

·Pravidlo 49. (VI. všeobecného sněmu) ⁶⁵

·Obnovujíce i toto posvátné pravidlo, ⁶⁶ přikazujeme, aby monastýry jedenkráte posvěcené z rozhodnutí biskupa zůstávaly navždy monastýry a jim náležející majetek byl zachováván monastýru a aby se nemohly státi světským obydlím a nikým nesměly býti odevzdány světským lidem. Jestliže se do nynějška toto stalo s některými z nich, stanovíme, že je to neplatné a ti, kdo by se tak odvážili od nynějšího času učiniti, budou podrobeni epitimii podle pravidel.

·Pravidlo 50. (VI. všeobecného sněmu) ⁶⁷

·Žádný z laiků a duchovních napříště ať se neoddává hazardním hrám. Bude-li kdo přistižen, že je provozuje, duchovní budiž vyvržen z duchovenstva, a laik odloučen z církevního obecenství.